Příběhy uživatelů služby

 

Příklad dobré praxe spolupracujících institucí na řešení závažného případu domácího násilí

 

Intervenčnímu centru bylo doručeno jedno z dalších rozhodnutí o vykázání ostravského obvodního oddělení Policie ČR. V Úředním záznamu o vykázání byl popsán příběh ženy, kterou po dobu dvou let opakovaně velmi závažným způsobem týrá její druh. Jeho chování se stále zhoršuje, jeho násilí je stále více intenzivnější a častější a neustává, přesto, že žena se již několikrát obrátila o pomoc na Policii ČR. Pracovníci Intervenčního centra ze záznamu zjistili, že fyzické týrání může mít velmi závažné následky, neboť žena je v pokročilém stádiu těhotenství.


Doručení rozhodnutí o vykázání spustilo v poradně Intervenčního centra obvyklou pohotovost, během které mají pracovníci centra povinnost do 48 hodin kontaktovat týranou ženou a nabídnout ji pomoc a své služby. Ovšem náhle došlo ke zjištění, že situace je komplikovaná tím, že týraná žena nevlastní telefon a dle zprávy Policie ČR byla vzhledem k nastalému krvácení a způsobeným zraněním převezena do nemocnice. Pracovníci centra tedy ihned kontaktovali policisty, kteří sdělili podrobnosti, odhalující další závažné skutečnosti - 4 nezl.děti, které byly přítomny útokům svého otce, jsou v nedobrém psychickém stavu, aktuálně zajištěny pouze nemocnou matkou násilníka. Bylo jasné, že je třeba ihned jednat. Pracovníci centra tedy kontaktovali odbor sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), který byl o situaci již aktuálně informován ze strany policie. Pracovníci OSPOD neodkladně zařídili pro děti ubytování v krizovém zařízení, kde jim bylo poskytnuto nejen dočasné přístřeší, než bude jejich matka schopna návratu z nemocnice domů, ale také krizová psychologická pomoc. Pracovníci Intervenčního centra tedy nyní museli vyřešit to, jakým způsobem týrané ženě nabídnout pomoc. Začala totiž běžet lhůta 10 dní, po kterou se druh, páchající závažné násilí na své družce, nesmí vrátit do společného domova a má také zakázáno vyhledávat jakýkoli kontakt s ní. V této lhůtě má žena možnost podat k Okresnímu soudu návrh na předběžné opatření, kterým se lhůta 10 dní může prodloužit až na dobu jednoho roku. Jak ale může týraná žena napsat a podat návrh k soudu, když je hospitalizována a neschopna v tuto chvíli konat?

 

Pracovníci Intervenčního centra kontaktovali nemocnici, ve které byla žena hospitalizována a zde zjistili, že následky fyzického útoku nebyly zdraví a život ohrožující jak pro nenarozené dítě, tak pro ženu, která bude zřejmě druhý den ráno propuštěna do domácího léčení. Následně pracovníci centra dohodli s pracovníky OSPOD, že druhý den navštíví ženu v jejím bytě, kde ženě nabídnou pomoc nejen ve směru orientace v nastalé situaci, ale také při podání návrhu na předběžné opatření. Žena byla druhý den pracovníky Intervenčního centra zastižena doma ve špatném psychickém i zdravotním stavu, v bytě ležely kusy rozbitého nábytku, jako následek „běsnění" druha těhotné ženy. Pracovníci centra ženě pomohli zorientovat se v nastalé situaci, poskytli psychickou podporu a nabídli pomoc se sepsáním návrhu na předběžné opatření. Žena pomoc a návštěvu pracovníků centra velmi vítala, sdělovala další závažné podrobnosti o násilí, kterému je ze strany druha vystavena, cítí se bezmocná a bezradná. Měla přání, aby se druh k ní a dětem již nevrátil, chce žít život bez přítomnosti denního násilí, nechce dále vychovávat děti v tak stresujícím prostředí. Na základě jejích informací byl sepsán pracovníky Intervenčního centra návrh na předběžné opatření, následně byl sepsán také návrh na svěření dětí do péče týrané ženy pracovníky OSPOD. Oba návrhy byly na základě dohody vše zúčastěných doručeny pracovníkem OSPOD k Okresnímu soud. Ten v zákonné lhůtě 48 hodin vydal předběžné opatření, kterým byla lhůta vykázání druha týrané ženy prodloužena na další měsíc. Policisté pak během následujícího měsíce na základě důkazních materiálů obvinili druha ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě a rozhodnutím státního zástupce byla na druha uvalena vazba. Rodině bylo za spolupráce dalších organizací zajištěno náhradní bydlení, neboť děti vyjadřovaly přání se do bytu, ve kterém zažily tolik traumatických situací, již nevrátit.


Žena se tak ocitla na nové startovní čáře. Má šanci začít žít život bez přítomnosti domácího násilí a to také díky výborné spolupráci všech institucí, které se podílejí na řešení případů domácího násilí. Jejich vzájemná spolupráce je pro osoby ohrožené nacházející se v mnohdy závažné krizové situaci velmi důležitá.

 


Senioři ohroženi domácím násilím

 

Na podzim roku 2008 přišel v doprovodu svého příbuzného do poradny Intervenčního centra Bílého kruhu bezpečí sedmdesátiletý muž . Smutně vyprávěl o několikaletém problematickém soužití se svým synem, alkoholikem, dříve již trestně stíhaným v jiných souvislostech, který se na něm dopouštěl dlouhodobého psychického a hlavně fyzického násilí. Svůj problém dosud nikomu nesvěřil, pouze příbuznému, který jej přiměl k tomu, aby vyhledal odbornou pomoc. Pán se cítil vyčerpaně a bezradně. Nedokázal si však představit, že záležitost může řešit oficiální cestou. Byla to dlouhá a náročná konzultace. Ještě ten večer jej syn znovu napadnul. Tentokrát otec přivolal Policii ČR, podal trestní oznámení na syna a policisté rozhodli o vykázání. Ze strany Intervenčního centra byla otci mimo jiné nabídnuta pomoc při sepsání návrhu na předběžné opatření, kterým by soud prodloužil desetidenní lhůtu vykázání, a další konzultace. Z té se však pán telefonicky omluvil. Prý nemůže dopustit, aby jeho syn skončil na „ulici", chce mu dát ještě jednu šanci, dovolí mu, aby se vrátil zpátky domů. Několik hodin po tomto telefonátu i přes zákaz vnikl syn násilím do společného bytu a otce pobodal nožem. Pracovnice IC v rámci výjezdu navštívily zraněného muže v nemocnici a za pomoci příbuzného byl sepsán návrh na prodloužení vykázání. Syn byl stíhán vazebně. Příslušný okresní soud zároveň schválil návrh na předběžné opatření, stejně tak i jeho další prodloužení. Zraněný otec prožíval toto období po psychické stránce velmi špatně, odmítal spolupracovat s kriminalisty, s rodinou i s blízkými, odmítal psychologickou pomoc. Byl ve spojení pouze s poradnou Intervenčního centra, vyčítal si svá rozhodnutí. Při každém kontaktu s ním byla nutná maximálně citlivá podpora. Celou situaci zhoršoval i fakt, že syn i otec měli možnost být v kontaktu v rámci povolených návštěv ve vazební věznici. Tímto způsobem syn nadále manipuloval s otcem, citově ho vydíral a vyčítal mu jeho jednání. To umocňovalo otcovo sebeobviňování. Letos na jaře byl syn odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Nadále má možnost kontaktu s otcem, který opět zneužívá k opakovaným nátlakům. Otec je přesvědčen o své vině, věří, že v roli rodiče selhal, a tím ublížil svému synovi.


I přes maximální pomoc všech zúčastněných institucí a příbuzných vše nasvědčuje tomu, že synovi umožní návrat do společného obydlí.


Senioři ohrožení domácím násilím jsou specifickou skupinou klientů Intervenčního centra. Téměř ve všech případech mají ambivalentní (rozpolcený) vztah k násilné osobě, což jim brání účinně řešit tento problém. Ať už se jedná o vztah mezi rodičem a dítětem nebo prarodiči a vnuky, vždy je vnímání situace ze strany ohrožené osoby ovlivněno sebeobviňováním: „Jako rodič jsem selhal". Velkou roli zde hrají obavy, co si násilná osoba počne, bude-li vykázána (případně i trestně stíhána), co tomu všemu řekne okolí. Avšak nejhorší je pro seniory představa ztráty blízké a přes veškeré násilnosti stále milované osoby. Pozitivní vliv na řešení problému ze strany seniorů může mít také příbuzenstvo, které osobu ohroženou motivuje k řešení, případně se samo pokusí situaci řešit.

 

 Psychický teror

 

Na poradnu Intervenčního centra v Ostravě se obrátila v ranních hodinách žena, která rozrušeně sdělovala, že aktuálně podala trestní oznámení na svého druha, ze kterého má extrémní strach. Žádala o pomoc, neboť si již nedokázala představit, že by se k druhovi vrátila zpět, vyjadřovala obavy z jeho pomsty. Po dvaceti letech týrání ze strany druha se totiž konečně rozhodla konat.


Při konzultaci žena popsala svůj strastiplný příběh, který prožívá s otcem svých dvou dětí a který se rozhodla ukončit. Sdělovala, že její partner ji prakticky od počátku vztahu velmi omezoval, musela jej poslouchat na slovo, nesměla bez jeho vědomí opouštět společnou domácnost, nesměla nastoupit do práce, aby se mohla zcela věnovat jen jemu. Partner projevoval extrémní žárlivost, zakazoval družce kontakt nejen s přáteli, ale i s rodinou, stále ji bezdůvodně podezíral z nevěry. Velmi brzy po začátku vztahu ji poprvé fyzicky napadl, což se pak opakovalo ještě mnohokrát, až do narození druhého dítěte. Žena sdělovala, že se za chování druha styděla, cítila se vinna za to, jak se partner chová, začala z něj mít strach a nedokázala si představit, že by se mu nepodvolovala, nebo že by vztah ukončila, chtěl udržet rodinu za každou cenu. Neměla zkušenosti s jinými vztahy, jednalo se o její první a jediný vztah, měla pocit, že to co prožívá, je v partnerských vztazích běžné, taktéž byla na partnerovi ekonomicky zcela závislá a bez jeho peněz si život nedokázala představit. Starala se proto o domácnost, pečovala o děti a o partnera jak nejlépe mohla, aby se tak vyhnula dalším slovním a fyzickým napadením. Po několika letech však již nepomáhala žádná její strategie, partner své chování stále zhoršoval. Po narození druhého dítěte došlo k tomu, že zcela ustaly partnerovy fyzické útoky, ale zato se zhoršilo jeho psychické násilí. Ženu začal doma zamykat, omezoval ji čím dále více i v bytě při běžných činnostech, nesměla se zavírat v koupelně, na záchodě, nesměla bez jeho přítomnosti ven z bytu, k její kontrole začal využívat i nezl.syna, který mu musel hlásit, co se doma během jeho nepřítomnosti děje. Ženu vystavoval výslechům, žádal po ní důkazy věrnosti, obviňoval z podvodů na jeho osobě, spolčování se z cizími lidmi proti němu, instalování kamer do bytu, aby ho mohla sledovat. Toto trvalo několik let. Nakonec ženě zakázal chodit i na úřady, což mělo za následek vyřazení z evidence úřadu práce a její totální odstavení od jakéhokoli příjmu. Čím déle tento psychický teror trval, tím hůře se žena cítila, sdělovala, že její psychické vyčerpání vedlo dvakrát k pokusu o sebevraždu, jiné řešení své situace neviděla. Starší dcera utekla v 16 letech z domu, chování otce k matce velmi špatně snášela a docházelo ke konfliktům mezi ní a otcem.


Vše vyvrcholilo dva dny trvajícím výslechem, kdy druh ženu ponižoval, obviňoval z podvodů a nevěry, musela odpovídat na stále se opakující nesmyslné dotazy, nesměla spát, nesměla jíst a pít, na záchod mohla jen v jeho doprovodu. Žena využila situace, když si šel partner brzy ráno pro cigarety a zapomněl zamknout byt. Najednou se rozhodla, najednou cítila sílu utéci, najednou převýšil pud sebezáchovy nad strachem z partnera. Jako první utíkala na P ČR, odkud pak byla policisty převezena do Intervenčního centra. Přes počáteční nedůvěru ženy v pomoc jakékoli instituce se podařilo vytvořit poměrně důvěrný vztah k pracovníkům Intervenčního centra, který pak vedl k tomu, že žena vyhledala pomoc i dalších institucí, jako byl orgán sociálně právní ochrany dětí, lékař a klinický psycholog. Pro dočasnou ochranu ženy se podařilo nalézt krizové azylové ubytování, kam žena nastoupila společně se synem, a to bez jakýchkoli finančních prostředků a osobních dokladů, které zůstaly v bytě. Druh ji také roztrhal a zničil všechno ošacení, zůstalo ji jen to, co měla v tu chvíli na sobě. V Intervenčním centrum se ženě dostalo kromě psychické podpory a poradenství také pomoci, na jejímž konci bylo vydání předběžného opatření okresním soudem, kterým byl násilníkovi uložen zákaz kontaktu, styku a obtěžování se svou partnerkou a dále bylo násilníkovi zakázáno vstupovat do družčina bytu, ve kterém spolu bydleli. Partner po ženě stále pátral, opakovaně navštěvoval policii a žádal o vyhlášení pátrání po její osobě, a to přes to, že byl obviněn z trestného činu omezování osobní svobody, následně pak z maření vydaného předběžného opatření.


Žena je aktuálně v odborné terapeutické péči, upíná se na budoucnost bez přítomnosti týrání, učí se najít cestu sama k sobě a vlastním potřebám. Mění se i její chronicky pasivní přístup a pocit bezvýchodnosti, začala si za pomoci příslušných úřadů vyřizovat sociální dávky, hledá práci a nové bydlení na novém místě, kde by mohla zažít žít zcela jiný, nový život.