Zatím víme víc o ohrožených osobách

Doporučená literatura:

Název: Moderní psychologie pro právníky (jedna z kapitol v knize je: Klasifikace pachatelů domácího násilí)
Podtitul: Domácí násilí, stalking, predikce násilí
Autor: Ludmila Čírtková
Datum vydání: 11.08.2008, GRADA Publishing, a.s.
ISBN: 978-80-247-2207-8

 
 
 
 
Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc.,
in Zpravodaj BKB 1/2003

 

1. Jak vypadá nejčastější typ pachatele domácího násilí?

U většiny kriminálních jevů převažují detailní informace o pachatelích nad letmými poznatky o jejích obětech. U domácího násilí je tomu naopak. Zatím víme daleko více o obětech domácího násilí než o jeho pachatelích. Momentálně neexistuje žádná výzkumně a empiricky zajištěná typologie pachatelů domácího násilí natož pak přehled o tom, který z typů domácích agresorů se vyskytuje nejčastěji. Poznatky o pachatelích pocházejí ze tří hlavních zdrojů. Jednak jsou to kriminologické výzkumy, které se zajímají hlavně o to, jak reagují pachatelé na určité oficiální sankce. Příkladem lze uvést ojedinělý výzkumný projekt L.W.Shermana z roku 1982, který proslul pod názvem „Minneapolis-Experiment“.

Experiment probíhal v rámci základního kriminologického výzkumu zaměřeného na ověření teorií odstrašování, přesněji řečeno odstrašujícího účinku rychlého trestu. Cílem experimentu bylo zjistit nejefektivnější policejní opatření při kontaktu s domácím násilím, přičemž efektivitou se rozuměla redukce rizika opakovaného útoku vůči stejné oběti. Shermanův výzkum odstartoval lavinu podobných projektů. Výsledkem bylo zjištění, že pachatele domácího násilí nelze házet do jednoho pytle. Ukázalo se například, že na některé skupiny osob působí hrozba oficiálních sankcí skutečně odstrašujícím efektem. Jako relevantní veličiny byly v tomto ohledu potvrzeny především zaměstnanost (zaměstnaný versus nezaměstnaný pachatel) a rodinný vztah (manželství versus neoficiální partnerství). Čím je pachatel závislejší na sociálních vazbách a pochodech konformity, tím citlivěji reaguje na negativní sankce, které ho diskreditují v očích sociálního okolí. Pod vlivem Shermana se prosadilo členění pachatelů domácího násilí podle jejich sociálního ukotvení. Ve hře jsou dva hlavní typy, a to domácí násilník s dvojí tváří ( tj. doma agresor a pro okolí konformní, seriózní osoba) a pak sociálně problémový pachatel domácího násilí. V podstatě se zde rozlišuje pachatel z vyšších a nižších sociálních vrstev. Jak často se tyto dva typy vyskytují v reálném životě lze však pouze odhadovat, přesné statistiky neexistují. Navíc se experti shodují v tom, že v rodinách ze středních a vyšších vrstev se domácí násilí hůře odkrývá.

Druhým pramenem informací o pachatelích domácího násilí jsou samotné oběti. Z tohoto soudku pocházejí jevové typologie, které člení pachatele podle toho, jaké vzorce týrání partnera používají. Například Angličanka Pat Cravenová navrhla 8 základních typů domácích násilníků: surovec, žárlivec, špatný otec, lhář, vyděrač, sexuální násilník, pán domu a psychický utlačovatel. Cravenová jednotlivé typy přesně popisuje a využívá je při terapii pro oběti domácího násilí. Jednotlivé typy se mohou v živém případě u jednoho pachatele samozřejmě různě kombinovat. K četnosti výskytu mohu uvést pouze orientační informaci. Podle údajů obětí domácího násilí v ČR se zdá, že u nás převládá vyděračský surovec, který praktikuje fyzické a psychické týrání.

Třetím zdrojem poznatků o pachatelích jsou psychologicky zaměřené výzkumy, které se koncentrují na psychiku agresora a opírají se o klinicky zaměřené zkoumání typických rysů osobnosti zneuživatele. Spíše než na typologizování se zaměřují na konkrétní výzkumné otázky, například na problém, v čem se liší domácí agresoři od obyčejných kriminálníků.
Výsledky výzkumů jsou závislé na použité teorii osobnosti a na zvolených diagnostických nástrojích. Pro svou nižší využitelnost bývají často hodnoceny jako příliš akademické. Kromě toho vznikají v poslední době pokusy o prakticky použitelné utřídění domácích násilníků například s přihlédnutím k příčinným či spouštěcím faktorům domácího násilí. Podle tohoto hlediska se rozlišuje například tzv. specialista či „čistý domácí agresor“ (tj. kontrolovaný pachatel s dvojí tváří, jinak slušný a konformní, násilnický je jen v rodině), generalista (používá násilí v intimním vztahu i mimo něj vůči cizím osobám ), situační domácí agresor (násilí do vztahu vnášejí jasné vnější situační okolnosti, jako například navázání mimomanželského vztahu s jiným partnerem, dlouhodobá nezaměstnanost atd.), na droze závislý pachatel domácího násilí (domácí násilí je naroubováno na abusus alkoholu či jiné drogy) a dále vzácnější typy, jako například sadistický agresor (mučí, jeho praktiky přesahují běžný rámec, například způsobí oběti řeznou ránu a nutí ji, aby si ji sama sešila obyčejnou jehlou a nití). Pokud jde o četnost výskytu jednotlivých typů, platí opět, že přesná čísla nejsou k dispozici. Podle údajů nestátních organizací (Bílý kruh bezpečí a další), které ovšem vycházejí pouze z výpovědí obětí domácího násilí v ČR, dominuje zřejmě typ první, v těsném závěsu za ním pak je domácí tyran, který má problémy s alkoholem.

2. Jak vypadá osobnostní struktura agresora?

Vše nasvědčuje tomu, že jasně vybarvený osobnostní profil domácího násilníka neexistuje. Jinak řečeno, domácího násilí se mohou dopouštět různé osobnostní typy. Psychologicky orientovaní badatelé se při pátrání po příčinách domácího násilí zaměřili na osobnost pachatele. Předpokládali, že ve zvláštním povahovém založení tkví vlastní kořeny domácího násilí. Agresoři zneužívající a týrající své partnerky by podle této koncepční úvahy měli vykazovat určité společné osobnostní charakteristiky. Výsledky takto zaměřených studií však už v polovině devadesátých let jasně signalizovaly problematičnost takové hypotézy. V klinických popisech zkoumaných vzorků pachatelů často figurovaly zcela protichůdné osobnostní typy od silně se kontrolujícího (overcontrolling), dominantního a agresivního prototypu až po impulzivního, úzkostně zlostného, slabého (undercontolled) a podezíravého prototypu pachatele. Výsledkem bylo, že kritici označili výčty více či méně pravděpodobných vlastností za pouhý psychologický make-up pachatelů a žádali, aby se odborníci soustředili na skutečně klíčové momenty umožňující pochopit kořeny domácího násilí.

Pod vlivem feministicky orientovaných studií se místo problému osobnosti vynořily výrazy jako potřeba moci, kontroly a dominance a také „overeaction to self-vulnerability.“ Týrání a zneužívání partnera je nyní vnímáno spíše jako volba, rozhodnutí. Healey říká : „Battering is a decision, a choice.“ Dotaženo do důsledků by to znamenalo připustit , že zneužívání je agresorem používáno svobodně a „strategicky“ k tomu, aby oběť produkovala chování, které uspokojuje potřeby agresora. Proto se také v čerstvých studiích o domácím násilí objevuje více interaktivní paradigma a mluví se i o momentu volby (výběru) oběti.

3. Čím to, že jsou v převážné většině domácími agresory muži?

Veškeré výzkumy do devadesátých let shodně potvrzují, že většinovými oběťmi domácího násilí jsou ženy (92 až 98 % z celkového počtu obětí). Podle výzkumných údajů i podle statistik poradenských center se počet mužských obětí domácího násilí pohybuje v intervalu 2 až 5%. Koncem devadesátých let se však tento obraz začíná měnit. Objevují se sofistikovanější studie, které začínají zpochybňovat jednosměrnost domácího násilí.

Příkladem lze uvést holandskou výzkumnou studii Van Dijka a jeho týmu z roku 1998 (samotný výzkum proběhl o rok dříve). Do výzkumu bylo zahrnuto přibližně 1000 náhodně vybraných obyvatel Nizozemska, z nichž bylo 516 můžů a 489 žen. Výzkum byl poměrně ambiciózně koncipován, zjišťoval údaje o výskytu, povaze a důsledcích domácího násilí v Nizozemsku. Z množství údajů vybírám základní informace, které se podařilo zjistit o obětech a pachatelích. Je třeba předeslat, že výzkumníci rozčlenili domácí násilí na celkem 32 různých typů. K tomu použili různá kriteria. Vedle klasické diferenciace domácího násilí na fyzické, psychické (emocionální), sexuální a jejich kombinace pracovali také s kriteriem závažnosti způsobené újmy a s kriteriem opakování. Podle posledně jmenovaných hledisek rozlišovali výzkumníci mezi tzv. incidenty (žádná nebo nepatrná újma, minimální opakování) a skutečným domácím násilím. Jako nejrozšířenější formu domácího násilí identifikovali badatelé jeho fyzickou variantu. Celkový počet obětí fyzického domácího násilí nebyl pro výzkumníky velkým překvapením, mnohem zajímavější bylo rozložení jeho obětí podle pohlaví. Z celkového počtu se jako oběti skutečného fyzického násilí cítilo 35% mužů a 34% žen. Zatímco u fyzického násilí je poměr obou pohlaví velmi těsný, k viktimizaci psychickým týráním se přiznalo více žen (!) než mužů. 30% žen uvedlo, že zažily emocionální podobu domácího násilí, z mužů trpělo psychickým týráním 26%. Pozorný čtenář si všimne, že tyto nálezy odporují častému klišé, totiž že fyzické násilí je doménou mužů (klišé o přímé povaze agrese u mužů), zatímco psychické týrání koresponduje spíše s přirozeným habitem ženy (klišé o verbální agresivitě ženy). S tradičními představami o mužské a ženské roli souhlasí pouze údaje o obětech sexuálních podob domácího násilí. Sexuální zneužívání partnerem přiznalo 30% holandských žen, ale „jen“ 13% holandských mužů.

Obrázek o procentuálním zastoupení mužských a ženských obětí domácího násilí (tentokrát bez ohledu na jeho podobu či styl) se ovšem radikálně změní směrem k tradičním očekáváním v momentu, kdy zohledňujeme pouze kriterium intenzity násilí měřené závažností újmy, kterou pachatel přivodí své oběti. Zatímco u nízké intenzity tvořily oběti mužského pohlaví většinu (61%), u násilí velmi závažné intenzity byl poměr obrácený. Oběti závažného násilí byly ze 60% ženy. V tomto smyslu výzkum nezpochybnil základní tezi o tom, že domácím násilím jsou nejvíce ohroženy ženy.

Kontroverzní výstupy různých studií a další nesrovnalosti při hledání odpovědí na otázku, jak často se obě pohlaví stávají oběťmi domácího násilí, jsou momentálně předmětem odborných diskusí. Někteří autoři upozorňují, že klíčovou roli hraje okolnost, zda při výzkumném dotazování je při kontaktu s respondenty více akcentován kontext kriminálního chování nebo kontext partnerského vztahu. První výzkumný styl vede podle Moffitové spíše ke klasickému obrazu domácího násilí v duchu původních feministických předpokladů, druhý výzkumný styl pak generuje netradiční obraz vymykající se konvencím gender-rolových očekávání. Podle jiných autorů může nárůst počtu obětí mužského pohlaví souviset s efekty vyvolanými detabuizací a medializací domácího násilí ve společnosti. M.Bock, současný německý kriminolog, tvrdí, že u mužských obětí domácího násilí musíme počítat s dvojí latencí. O jejich viktimizaci se nedozvědí ani oficiální instance, jako je policie, lékaři či poradny ( první latence), ale ani výzkumníci ( druhá latence). Podle Bocka ženám totiž plynou ze zveřejnění domácího násilí v současné společnosti samé výhody, mužům naopak jen nevýhody. Otázka po tom, jaká je skutečná „statistika“ obětí domácího násilí pro mužské a ženské pohlaví tak vlastně i po letech zkoumání představuje nedořešený, otevřený problém.

4. Může agresor své chování změnit? Co ho k tomu může donutit?

Domácí násilí určitě není nevyhnutelným osudem ani pro pachatele ani pro oběť. Zajímavé zkušenosti udělaly v tomto směru v Rakousku. Přijali tam specifický zákon na ochranu před násilím v rodině ( tzv. Gewaltschutzgesetz). Tento zákon vychází z teze o netolerování domácího násilí. Řeší hlavně otázku ochrany oběti. To znamená, že určuje, kdo a jak je povinen z vůle státu chránit oběť před opakovanými útoky násilníka, a to i tehdy, když ještě konkrétní incident nedosahuje prahu závažného trestného činu. Zajištění většího bezpečí pro oběť přineslo dva konkrétní výstupy. Na jedné straně posílilo způsobilost samotné oběti účinně řešit problém domácího násilí (stopnout včas) a na straně druhé snížilo výskyt opakované agrese u většiny pachatelů. Zdá se, že většinový typ čistého domácího násilníka si netroufne týrat a ubližovat tam, kde mu hrozí potíže a problémy plynoucí ze zveřejnění jeho chování.

Jsem přesvědčena o tom, že v případech domácího násilí může agresor změnit své chování snáze než například recidivující kriminálník, typu zloděje, lupiče či drogového dealera. Záleží však na tom, zda přijímá zodpovědnost a chce své chování k partnerce či partnerovi změnit. Záleží také na tom, v jakém stadiu je domácí násilí v konkrétním páru podchyceno, a samozřejmě jde také o pomoc, kterou jsme schopni agresorovi nabídnout. V zahraničí existují různě koncipované a různě účinné „polepšovací“ programy. Atestované antiagresivní programy může dokonce uložit soud místo trestu. U nás zatím takové možnosti chybí.

 

Zdroj: Zpravodaj BKB 1/2003