Primární prevence násilí mezi partnery

Martha Smith, Murray A. Straus - Přeložila Mgr. Alice Marková
Překlad z Crime Prevention New Approaches

Projevy domácího násilí se kriminologové a další odborníci v zahraničí zabývají podstatně delší dobu než u nás. Svědčí o tom mimo jiné rozsáhlý fond odborné literatury. Bílému kruhu bezpečí se daří získávat mnohdy unikátní a nízkonákladové publikace díky mezinárodním kontaktům.

Jedním z čerstvých příspěvků do knihovny sdružení patří sborník německého Weisser Ring Crime Prevention New Approaches. V rozsáhlé publikaci autoři přehledným způsobem zpracovali například výklady k problémům prevence dětské kriminality v rodině a ve škole, trestné činnosti motivované nenávistí, rasovou nesnášenlivostí a extrémistickými výstřelky, prevence kriminality v práci polici, vězeňství
a mezi odsouzenými. Jedna kapitola je věnovaná také perspektivám a budoucnosti prevence kriminality. Z kapitoly věnované sexuálně motivované kriminalitě v partnerském soužití je vybraná část týkajícího se domácího násilí v různých zemích. Pozornost čtenářů zasluhují mimo jiné informace o tom, kde jsou hranice mezi prevencí a represí i jaké jsou odezvy na aktivity zaměřené na předcházení domácího násilí v různých časových obdobích, místech a sociálních skupinách.

Fyzické násilí páchané na partnerovi v intimním vztahu, jakým je manželství, soužití či chození, je pravděpodobně nejběžnější násilný trestný čin. Početné studie provedené v Americe a Kanadě mezi páry, které spolu chodily, zjistily, že toto násilí se vyskytuje u 30 % párů ročně (Sugarman and Hotaling 1989). Studie amerických a kanadských manželských párů a párů druh/družka ukazují, že násilí v intimních vztazích se objevuje u 16 % domácností ročně (Straus a Gelles 1990). Vyšší míra mezi vysokoškolskými studenty se pravděpodobně vyskytuje proto, že jsou v „nejlepších“ letech pro násilný trestný čin. V průběhu manželského soužití či soužití druha a družky jde o 30% výskyt (Gelles a Straus 1988, Straus a Gelles 1986, Straus a Gelles 1990). Navíc skutečná procentuální míra násilí v intimních vztazích může být až dvakrát vyšší (Straus, Gelles a Steinmetz 1980, 34-36). Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že většina amerických párů zažila alespoň jeden násilný incident. Podle údajů US National Crime Victmization Survey (pozn. překl. Přehled amerického národního centra pro trestné činy a viktimizaci) je roční 16% míra šestkrát vyšší než počet útoků spáchaný nečleny rodiny (Rennsion 2001). Situace je v mnoha dalších zemích obdobná (Archer 2000, Heise, Ellsberg a Gottemoeller 1999, prosinec).
Většina útoků patří mezi ty mírnější jako facka, hození předmětu po partnerovi. V USA se forma zákonné intervence, tzn. zatčení pachatele, vyskytuje v méně než jednom ze sta útoků v manželství (Kaufman, Kantor a Straus 1990).
Avšak pokud by se tyto incidenty odehrály mezi lidmi nepatřícími do jedné rodiny, byl by zásah ochránců zákona mnohem pravděpodobnější. I v případech vážnějších útoků, kde dojde ke zranění partnera, je pachatel zatčen pouze v jednom z deseti případů (Tjaden a Thoennes 2000). Pokud by policie zakročila v mnohem větším procentu případů, byla by zahlcena, protože míra výskytu, jak je zmíněna výše, by znamenala zatýkání miliónů útočníků. Dále by byly milióny obětí, které by potřebovaly ubytování a další služby a milióny pachatelů, kteří by potřebovali léčbu. Je nepravděpodobné, že vůbec kdy bude dostatek policistů, věznic a léčebných programů, aby se podchytil alespoň zlomek pachatelů.Také je nepravděpodobné, že někdy bude dostatek azylových lůžek, která by stačila alespoň zlomku obětí. I zde platí to, co u jiných typů trestných činů a duševních problémů - násilí v intimních vztazích bude pokračovat, jestliže na prvním místě nebude vložena zásadní investice do prevence.
Po výčtu a práci se statistickými údaji je cílem kapitoly identifikovat, co se momentálně pro prevenci násilí v intimních vztazích dělá a zároveň navrhnout nové přístupy. Část A popisuje koncept primární prevence. Část B identifikuje existující preventivní programy. V části C jsou shrnuty kriminologické teorie a z nich vyvozeny odpovídající kroky prevence. V Strausovi (1980 a Straus, Gelles a Steinmetz 1980) je možné najít kroky prevence v poněkud odlišném uspořádání, než jak je poskytuje tato kapitola.

1. Koncept násilí v intimních vztazích a primární prevence

1.1. Definice násilí v intimních vztazích


Koncept násilí v intimních vztazích je užíván jak v širokém pojetí, tak i v pojetí úzce vymezeném. Užší vymezení pojmu se vztahuje na fyzický útok partnera ve vztahu manželství, druha a družky nebo chození. Širší vymezení pojmu zahrnuje chování, které partnera ponižuje nebo ovládá, včetně donucování k sexu a psychických útoků. Tato kapitola se zaměřuje pouze na fyzické útoky, a proto používá užší vymezení definice násilí v intimních vztazích.
Zaměření na fyzické útoky není založeno na přesvědčení, že ostatní formy útoků na partnera by byly nezávažné. Psychické útoky jsou stejně bolestivé a psychicky nebezpečnější. Partner může být dohnán k sebevraždě aniž by na něj ten druhý vztáhl ruku. Budeme se zabývat fyzickými útoky, protože ty jsou jasně definovány jako trestné činy. Přestože jsme přesvědčeni, že fyzické a nefyzické útoky na partnera mají mnoho společného, zároveň se v důležitých aspektech liší. Prevence každého jevu obsaženého v širší definici násilí v intimních vztazích, musí být analyzována zvlášť. Pokud bychom chtěli dosáhnout analýzy všech způsobů ponižování a ovládání partnera, tato kapitola by nám na to nestačila.
I když problém násilí v intimních vztazích omezíme na fyzické útoky, je třeba, aby byly jednotlivé typy diferencovány. Například Johnson identifikuje „běžné násilí mezi partnery“ a „patriarchální terorismus“ (Johnson 1995; Johnson a Ferraro 2000); Straus rozlišuje mezi „všedním“ a „menším“ násilím a „chronickým závažným násilím“ (Straus 1990); Holtzworth-Munroe a Stewart identifikují tyto typy násilí: „rodinné“, „obecné antisociální“ a „hraniční dysforické“ (Holtzworth-Munroe a Stuart 1994). Je téměř jisté, že tyto typy mají rozdílnou etiologii a vyžadují rozdílný přístup k prevenci (např. Macmillan a Gartner 1999). Například závažné chronické napadání partnera je často přičítáno duševním problémům. Velké úsilí by proto mělo být vynaloženo na prevenci a snížení duševních problémů. Na druhou stranu běžné násilí mezi partnery je často vzájemné a zřídka je přičítáno duševním problémům. Je však vysvětlováno dominancí jednoho partnera (může jím být jak žena, tak i muž) a postoji tolerujícími násilí jako jeden z prostředků k nápravě chování, které násilný partner považuje za nepřijatelné. Prevence menších konfliktů by měla být zaměřena jak na ženy, tak na muže
a obsahem by mělo být řešení konfliktů.

1.2. Primární prevence

Princip primární prevence pochází z oblasti zdraví a mentálního zdraví. Původní definice primární prevence vztažená na násilí mezi partnery (Cowen 1978,8) zní: „Podstoupit takové kroky, které sníží výskyt násilí mezi partnery, a to tak, že zamezí vzniku okolností, a to ještě před tím než by k eventuálnímu násilí mohlo dojít.“
Cílem primární prevence není zabránit jednotlivcům páchat násilné trestné činy; primární prevence má za cíl snížit riziko tohoto chování v celé populaci. Výsledkem primární prevence by mělo být celkové snížení tohoto jevu, přestože někteří jedinci se budou nadále chovat násilnicky.
Primární prevence se může realizovat několika způsoby.
Dvě klasické metody spočívají ve změně prostředí a výchovy. Například prevence cholery spočívala ve změně okolí – modernizace kanalizace a vodovodů, stejně tak jako ve výchově k pití ze spolehlivých zdrojů a k osobní hygieně. Další změny životních podmínek měly za úkol zajistit zdroje, které zastaví šíření nemoci, například dostupnost přiměřeného bydlení, čímž se zabránilo přelidnění a šíření tuberkulózy. Následující pasáže popisují změny okolností a metody vzdělávání jako prostředky prevence násilí mezi partnery na úrovni celé společnosti, na úrovni rodiny a individuální. Některé z těchto přístupů, jako například kriminalizace násilí mezi partnery, byly považováno za klíčové. Některé přístupy naopak nebyly aplikovány jako například rodinné poradenství v alternativě k tělesným trestům. Na druhém místě stály další změny jako rovnost mužů a žen a rozvoj rodinného poradenství a terapie cílená na zastavení násilí mezi partnery.
Ve feministickém přístupu je primární prevence neodmyslitelná, protože feministky chápou příčiny násilí mezi partnery jako dané dominancí muže ve společnosti a rodině. Hlavním cílem prevence ve feministickém pojetí je proto změnit společnost tak, aby bylo dosaženo rovnoprávnosti mužů a žen. Co se kriminologů týče, bylo vyvinuto jen nepatrné množství preventivních aktivit zaměřených na násilí mezi partnery, přestože telefonáty oznamující tento typ násilí jsou častější než jakýkoli jiný typ trestného činu (Sherman, Schmidt, Rogan 1992).
Většina publikací, které mají v názvu „zastavit“ „předejít“ či „ukončit“ násilí mezi partnery (National advisory council on violence against women 2001) je zaměřená na to, jak zastavit pachatele a zabránit recidivě, místo aby se v první řadě zaměřily na to, jak zabránit výskytu násilí mezi partnery. Věnují se sekundární prevenci místo prevence primární. Tato kapitola se zabývá primární prevencí, a proto programy a strategie prevence recidivy, zatčení a obžaloby (Sherman, Schmidt a Rogan 1992) a léčebné programy nebudou na tomto místě pojednány (Gondolf 2002). Primární a sekundární prevence však nejsou vzájemně neslučitelné. Některé programy a strategie plní oba účely. Například azylové domy pro týrané ženy jsou důležitým prostředkem primární prevence, společně s další pomocí obětem jako výchovně-vzdělávací programy a jiné podpůrné programy. Rozvoj „azylového ubytování“ přispěl ke změně sociálních norem, které násilí mezi partnery posuzovalo jako do určité míry „čistě rodinnou záležitost“, a proto jej implicitně tolerovalo. Přítomnost azylového domu v komunitě je pro oběť ujištěním, že má kam jít a tudíž nemusí útoky partnera snášet. Pouhý fakt, že tato možnost existuje, může být pro útočníka znamením, že násilí nebude tolerováno. Výzkum efektivnosti metod zastavení násilí mezi partnery ukázalo, že přestože nefunguje vždy, je jasný signál, že násilí nebude tolerováno, považován za nejúspěšnější (Gelles a Straus 1988).
Dalším příkladem, kdy se primární a sekundární prevence překrývá, je intervence trestního práva. Koncept „obecného odstrašování“ a „specifického odstrašování“ se částečně překrývá s koncepty primární a sekundární prevence. Zatčení a trestní stíhání pachatelů násilí mezi partnery a jiné zákonné sankce mohou vést k odrazení pachatele od recidivy (sekundární prevence) a zároveň mohou tato opatření sloužit jako varování a odradit potencionální pachatele (primární prevence).

2. Existující preventivní aktivity a programy

Podobně jako jiné trestné činy, má i násilí mezi partnery mnoho příčin. Pozitivní aspekt této skutečnosti je, že každá z těchto příčin je příležitostí pro prevenci. Avšak také to znamená, že i velmi úspěšné programy odstraní pouze jednu z příčin násilí mezi partnery a bude tudíž mít jen malý dopad na celkový výskyt násilí mezi partnery. Odstranění těchto mnoha příčin znamená poskytnout mnoho kroků v rámci prevence. Tato pasáž dokladuje, že byly podstoupeny mnohé kroky. Navíc během posledních 30 let došlo k podstatnému úbytu výskytu násilí mezi partnery. Výstupy z National Family Violence Surveys (pozn. překl. Národní přehled o násilí v rodině) (Straus a Gelles 1990) ukazují, že veřejnost již mnohem méně toleruje, když muž bije svou ženu, zároveň došlo k poklesu vážných útoků mužů na ženy. Úplně jiný zdroj - Přehled amerického národního centra pro trestné činy a viktimizaci – došel k velmi podobným výsledkům a rovněž dokladuje počet případů násilí mezi partnery). Údaje získané FBI v rámci programu Uniform Crime Reports ukázaly, že počet vražd mezi partnery se snížil. Je vysoce pravděpodobné, že veškeré preventivní aktivity popsané výše přispěly k dlouhodobému poklesu násilí mezi partnery v USA. Neexistuje však přímý důkaz potvrzující vliv těchto programů na pokles.

2.1. Primární prevence zaměřená na společnost

2.1.1. Systém trestního práva


V mnoha společnostech je hlavní příčinou vysokého výskytu násilí mezi partnery vliv právních a kulturních norem z minulosti, kdy měl muž právo svou ženy fyzicky trestat, aby tak napravil její neduhy. V západní společnosti skončila platnost těchto zákonů koncem 19. století (Calvert 1974). Avšak neformální normy dále přežívaly ve většině západních společností. Manželský svazek byl jakoby implicitní licence na násilí, vyjma případů, kdy by došlo k vážnému zranění (Strets a Straus 1989; Straus a Hotaling 1980). O století později došlo k reformě práva formou legislativy upravující domácím násilí. Z pohledu primární prevence byl těmito právními úpravami naplněn efekt „obecného odstrašení“, právní sankce jasně signalizovaly, že bití partnera je trestný čin, který je sankciován. Do poloviny 70. let byla policie školena k tomu, aby se těmto „rodinným záležitostem“ vyhýbala. Morálním a právním tlakem feministek došlo v 1976 ke změně (International Association of Chiefs of Police 1976). Přesto bylo třeba dalších změn v právní úpravě „domácího násilí“, aby policie zacházela s trestným činem násilí mezi partnery stejně jako s jinou formou trestných činů (Buzawa a Buzawa 1992; Hilton 1993; Roberts 2002).
Jedním z hlavních úspěchů ženských hnutí v mnoha zemích je kriminalizace „bití žen“. Jen v USA došlo k drastickému posunu postoje veřejnosti a postupů trestní justice v toleranci násilí mužů na ženách. Tři nezávislé americké zdroje ukázaly, že míra násilí páchaného partnery na ženách poklesla (tabulka 1-4) (Rennison2000; Rosenfeld 1997; Straus 1995; Straus a Gelles 1986).
V mnoha zemích došlo k reformě práva, ve které se kriminalizovala povaha násilí mezi partnery. Příkladem může být švédský zákon o násilí na ženách, kterým byla rozšířena pravomoc státních zástupců (Elman 2001). Ve Spojených Státech měl Zákon o násilí na ženách (1994) (La Violette a Barnett 2000) velký vliv na způsob, jakým trestní justice zacházela s násilím mezi partnery; pro oběti domácího násilí byly zřízeny specializované soudy a krizové telefonní linky. Označení násilí páchaného na ženách za závažnou formu násilí přispělo velkou mírou k primární prevenci.
OSN stanovilo problém násilí na ženách svou prioritou. V rámci ochrany lidských práv přijalo OSN v roce 1985 Rezoluci domácího násilí. Členské státy jsou tlačeny k tomu, aby přijaly zákony, které jasně odsoudí násilí mezi partnery, a aby zřídily léčebné programy (Wolfgang 1989). Státy, které nekriminalizovaly násilí mezi partnery, jsou považovány za porušovatele mezinárodně platných norem o lidských právech. Dokument vydaný Development Fund for Women (pozn. překl. Rozvojový fond OSN pro ženy) (2000) prohlašuje, že „násilí na ženách a dívkách je považováno za nejrozšířenější a nejběžnější formu porušování lidských práv“. The UN Comittee on Crime Prevention and Control (pozn. překl. Komise prevence trestných činů OSN) se ujala hlavní role v tomto úsilí. OSN nadále vytváří standardy lidských práv v oblasti trestní justice a dohlíží a monitoruje naplňování těchto standardů.

2.1.2. Pracoviště

Rovnost mezi partnery v intimních vztazích vyžaduje rovnost mezi muži a ženami ve všech společenských sférách, protože ekonomické a symbolické zdroje jsou základem pro uplatnění moci v rodině. Jedním ze základních kroků primární prevence násilí mezi partnery je ukončení dominance mužů ve společnosti (Straus 1976) včetně ekonomické, právní a poltické nerovnosti (Sugarman a Straus 1988).
Přestože v mnoha zemích došlo v otázce genderové rovnosti k pokroku, jsou země, kde je tento proces na úplném začátku a země, kde byl tento proces zastaven. OSN iniciovalo již mnoho kroků k genderové rovnosti. Ustanovila Divison For the Advancement of Women (pozn. překl. Odbor pro rozvoj žen), což je koordinační středisko mnoha aktivit v USA, včetně UN Comission on the Statsu of Women (pozn. překl. Komise OSN pro postavení žen). Na Světové konferenci žen (financované OSN) v roce 1995 v Pekingu přijali zástupci 186 států Beijing Platform of Action (pozn. překl. Akční Pekingská Platforma). Země, které tuto platformu přijaly, se zavázaly k eliminaci diskriminace a násilí páchaného na ženách, a to ve všech jeho podobách (Jejeebhoy a Cook 1997).

2.1.3. Školství

Programy řešení konfliktů a vztahových dovedností byly v rámci prevence zavedeny v mnoha státech a potřeba těchto programů se stala obecně uznávanou. Například Volžská divize Ruského výzkumného institutu Ministerstva vnitra provedla výzkum s cílem určit možnosti zlepšení prevence konfliktů v rodinách a domácnostech. Tato studie doporučila zaměřit se v rámci prevence násilí mezi partnery na vzdělávání mládeže v dovednostech klidného řešení konfliktů, dovednostech rodinných vztahů a respektování vzájemných práv členů rodiny (Kochetkova 2000).
Ve Spojených Státech se v 80. letech staly školní preventivní programy proti násilí velmi oblíbenými a byly prováděny na všech stupních vzdělávacího systému. Breen, Daro a Romano (1991) zjistili, že 85 % základních škol nabízelo preventivní programy na násilí mezi partnery, 65 % z nich je pak zahrnulo mezi povinné programy. Výsledky National Youth Survey (pozn. překl. Národní přehled mládeže) (Finklehor a Dzubia-Leatherman 1995) ukázaly, že 67 % respondentů – studentů – se účastnilo preventivních programů na téma: viktimizace. Hodnotící studie potvrdily, že studenti, kteří se účastnili povinných školních preventivních programů jsou k násilí mezi partnery méně tolerantní (Jaffe, Sudermann, Reitzel a Killip 1992; O´Neal
a Wenzler Dorn 1998; Wolfe, Werkerle, Gough, Reitzel-Jaffee, Grasley, Pittman, Lefebve a Stumpf 1996), a zároveň vědí více o charakteristikách a dopadech násilí mezi partnery (Daro a Mc Curdy 1994; Finkelhor a Dziuba-Leatherman 1995; Wurtele a Miller-Perrin 1992). Lze tedy říci, že velké procento americké mládeže prošlo programy prevence násilí a existují důkazy, že tyto programy splnily svůj účel.
Preventivní programy na vysokých školách sestávají z workshopů, konferencí, přednášek, plakátů, brožur, novinových článků a aktivit studentských klubů jako např. „Vezmi tu noc zpátky“ (Roscoe a Benaske 1985). Tyto programy a aktivity jsou zaměřené na násilí páchané na ženách jako na jev, který je v intimních vztazích nepřijatelný, dále obsahují klidné řešení konfliktů a v případě znásilnění, sebeobranu. Všechny tyto programy mají tendenci být zaměřeny na změnu postojů a chování mužů (viz např. Lenihan, Rawlins, Eberly, Buckley a Masters 1992) a opomíjí případy, kdy násilí ve vztahu páchá žena. Pokud budou tyto programy nadále přínosem, je třeba, aby byl stejný „vzkaz“ doručen všem pachatelům, nejen mužům.

2.1.4. Technologie a masová média

Masová média si pozornost veřejnosti získala především vytvářením modelových příkladů a podnětů násilí včetně násilí mezi partnery. V populární hudbě je silný element násilí a misogynu . Filmy, televize, videokazety a elektronické hry v sobě mají také vysoký náboj násilí. Přestože výzkumy násilí v médiích docházejí k nejednotným závěrům, studie a metaanalýzy dřívějších výzkumů jasně označují přehnaný vliv násilí. Závěry těchto studií tvrdí, že když bude veřejnost méně vystavena násilí v médiích, ubude agresivního chování (Robinson 2001). Metaanalytický výzkum mládeže vystavené násilným videohrám došel k závěru, že podporují agresivní chování, myšlenky a pocity a zhoršují prosociální chování (Anderson a Bushman 2001). Současné technologické vymoženosti jako např. V-chipy v televizi umožňují rodičům zablokovat násilné televizní programy. V roce 2001 vlastnilo 40 % amerických rodin televizi s V-chipem (Henry J Kaiser Family Foundation 1999). Avšak pouze 7 % rodičů této funkce využívá k zablokování nevhodných programů. Částečně je to způsobeno tím, že V-chipy nejsou úplně spolehlivé a často blokují žádoucí programy. Doufejme, že s dalším technologickým pokrokem bude tato funkce větším přínosem v rámci prevence násilí.
Přestože je obecně uznávanou pravdou, že média propagují násilí, je také pravděpodobné, že velkým dílem přispívají k primární prevenci násilí včetně násilí mezi partnery. Částečně se tak děje díky kampaním a programům zaměřeným explicitně na zvýšení povědomí veřejnosti o násilí mezi partnery, na charakteristiky a služby pro oběti násilí v rodině. Mediální kampaň v Iztacalco v Mexiku byla zaměřena na zvýšení povědomí veřejnosti o zneužívání žen a zároveň dosáhla legislativní změny (Fawcett, Heise, Isita-Espejel a Pick 1999).
Prevence může být velmi efektivní i skrze úsilí spisovatelů a režisérů, kteří médiím poskytují aktuální témata, které veřejnost zajímá. Když bylo v USA národní prioritou zneužívání dětí, téměř každý seriál a film vysílaný v nejsledovanějších časech obsahoval epizody, ve kterých bylo psychické i fyzické týrání dětí popsáno a odsouzeno. V době, kdy byla pozornost soustředěna na bité ženy, televizní programy přímo či nepřímo identifikovaly a odsuzovaly fyzické a psychické útoky na ženy. Film a televizní show The Burning Bed (pozn. překl. Hořicí postel) (McNulty 1980) je jednou z nejpopulárnějších svého žánru.

2.1.5. Komunitní programy

Komunitní programy mohou působit preventivně, pokud vedou ke změně sociálního prostředí a vzdělávání. Jedním z aspektů změny sociálního prostředí může být podpora neformálních sociálních a rodinných sítí, které by intervenovaly v domácích roztržkách a vystupovaly by jako neformální sociální kontrola. V Ekvádoru jsou například blízcí přátelé a příbuzní určeni, aby monitorovali novomanželé a intervenovali ve vážných konfliktech. Na Marshallských ostrovech v Oceánii, jsou to starší vesnice, kteří konfrontují a trestají útoky na choť (Counts, Brown a Campbell 1992). Generální tajemník Ministerstva sociálních věcí ve Španělsku vytvořil národní síť, která má identifikovat oběti násilí a poskytnout jim podporu (Bosch 1998). Komunitní programy v USA ilustrují výchovný aspekt, k výuce nenásilných interakcí povzbuzujících vzájemný respekt a budování sebevědomí používají hudbu, hry i časopisy (National Advisory Council on Violence Against Women and the Violence Against Women Office 2001, p.3, ch.10).

2.1.6 Zdravotnické programy

Většina úsilí zdravotnických zařízení a služeb bylo zaměřeno na zpracování postupu diagnózy a léčby obětí zneužívání (Schorstein 1997) a domácího násilí, momentálně jsou tyto materiály součástí studijního programu mediků (Alpert a Cohen 1997; Smith, Danis a Helmick 1998). Tyto programy patří do sekundární prevence, avšak některé kroky státního zdravotnictví byly zaměřeny na násilí mezi partnery. Bývalý americký hlavní chirurg, Jocelyn Elders, používal tyto preventivní strategie násilí v rodinách: podporu komunity, skutečné modelové případy, vzdělávání a výcvik, pracovní příležitosti (Elders 1994). US Public Health Service (pozn. překl. Státní zdravotnická služba v USA) podpořila mnoho výzkumů různých aspektů násilí mezi partnery, vždy s důrazem na etiologii, z které vyplynuly primární preventivní kroky, podpořila také výzkum školních programů zaměřených na řešení konfliktů (Wolfe a Jaffe 1999); omezení užívání vulgárních výrazů (Sidel a Wesley 1995), vzdělání a zmocnění žen (Beatty 2000; Satrk a Flitcraft 1988), kulturní rozdíly jako příčiny zneužívání (Barnes 2001), interdisciplinární přístup komunity včetně zdravotnických zařízení (Public Health reports 1998; Wielchowski, Knuteson, Ambuel a Lahti 1999) a návštěvy v domácnostech (Eckenrode, Ganzel, Henderson, Smith, Olds, Powers, Cole, Kitzman a Sidora 2000, Gomby 2000).

2.1.7. Náboženské instituce

Některé náboženské instituce v USA přispěly k primární prevenci svou účastí na změnách ve struktuře rodiny a rolích jednotlivců, a to skrze vzdělávací aktivity. Co se rodinné struktury týče, většina denominací povolila rozvody, a tak učinila únik z násilných manželství jednodušším. „Hlavní“ křesťanské denominace opustily postoj, že žena má být „poslušná“ a že je její povinností uznávat autoritu svého manžela. Fundamentalističtí křesťané, kteří tuto změnu odmítají, přispívají k genderové nerovnosti jako rizikovému faktoru násilí mezi partnery. Fundamentalistická hnutí v některých muslimských státech přikázaly zvýšit gendrovou nerovnost a podporují nejzávažnější formu násilí mezi partnery, tzv. „honor killing“ (Jehl 1999; United Nations Development Fund 2000). Přestože bylo ze strany OSN a různých ženských hnutí vyvinuto mnoho úsilí, aby byl zrušen zákon povolující „honor killing“, parlamenty Pákistánu v roce 1999 a Jordánska v 2001 nedaly souhlas. Fakt, že zákon byl přijat, je silnou motivací působit na změnu. Dokonce někteří vážení učenci věří, že národní převaha muslimských fundamentalistů
je úchylka odsouzená k zániku (Kepel 2002).
Co se týče přínosu v oblasti vzdělávání, klíčovou roli hraje rada rodičům v otázce tělesných trestů. Tělesné tresty jsou prvotním násilím zakoušeným dětmi, protože začíná již ve dvou letech či dříve, a protože se dotýká téměř 100% dětí v USA i jiných státech (Straus 2001; Straus In Press 2004). Jelikož se předpokládá, že tělesné tresty jsou pro dobro dítěte, jsou morálním ospravedlněním násilí jako takového, včetně násilí mezi partnery. Zdá se, že jedinou denominací v USA, která rodičům doporučila, aby své děti tělesně nikdy netrestali, jsou Quakeři. Avšak kromě křesťanských fundamentalistů již žádné jiné církve tělesné tresty nepropaguje. Za další přínos v oblasti osvěty se považuje kázání o nenásilí v mezilidských a rodinných vztazích. Katolická církev a některé další náboženské skupiny dělají kurzy přípravy na manželství. Avšak samotné násilí mezi partnery je zmíněno zřídkakdy. Nebyli jsme dosud schopni provést výzkum o četnosti a efektivitě těchto aktivit a jejich dopadu na snížení násilí mezi partnery.

2.1.8. Vojsko

Po letech popírání a ignorování násilí mezi partnery, mají dnes všechny vojenské základny USA programy prevence násilí mezi partnery. Hlavním cílem je sekundární prevence, konkrétně léčebné programy pro agresory, protokoly násilí mezi partnery pro vojenskou policii a opatření na vyloučení agresora z vojska, vedle zajištění ekonomické podpory obětem a rodinného poradenství. Existují také programy primární prevence zaměřené na porozumění příčinám a dynamice násilí mezi partnery, míru výskytu a dopad na oběti (National Advisory Council on Violence Against Women and the Violence Against Women Office 2001, str.4, kapitola 15). Tyto programy jsou však adresovány omezenému počtu vojáků. Nedávná zpráva doporučila učinit výcvik povinným pro velící důstojníky, vojenskou policii, zdravotníky a kaplany, ne však pro vojenský personál obecně, přičemž cílem by zůstala léčba. Každá vojenská jednotka amerického vojska má program rodinné advokacie, která má na starost preventivní služby rizikovým rodinám. Letecké vojsko využívá k identifikaci těchto rodin Skener rodinných potřeb (Kaufman Kantor a Straus 1999).

2.1.9. Společenský stres

Studie společenského stresu ve smyslu „stresových událostí“ (Holmes a Rahe 1967; Pearlin, Lieberman, Menaghan a Mullan 1981) ukázaly, že čím více takových událostí člověk zažije, tím vyšší je míra násilí mezi partnery (Straus 1980). V komunitách, kde je stres velmi častý, je také vyšší míra trestných činů, včetně vražd rodinných členů (Linsky, Bachman a Straus 1995). Nárůst stresových událostí ve společnosti je spojován s nárůstem fyzického zneužívání dětí (Catalano a Dooley 1977; Landau a Raveh 1987). Moderním společnostem se podařilo zmenšit, eliminovat či ulehčit stresovým událostem mnoha typů jako například smrt dítěte a nezaměstnanost, výzkum dokladuje, že tyto kroky jsou spojovány s nižší kriminalitou (Linsky a Straus 1986, kap. 4).
Další typ stresu vychází ze sociálních očekávání, která neodpovídají ekonomickým a sociálním zdrojům rodin či jednotlivců. Tento typ stresu je díle diskutován v části C pod kapitolou o teorii napětí.

2.2. Primární prevence zaměřená na rodinu

Prevence zaměřená na rodinu se zakládá na předpokladu, že některé příčiny násilí mezi partnery mohou mít původ v povaze rodinného systému, z nichž některé jsou podstatné v tom, jak je rodina v západním světě organizována. Například, domácnost se skládá z muže a ženy. Jak z biologických, tak sociálních důvodů, mají oba rozdílné perspektivy a úkoly, a to v mnoha aspektech života. Z těchto a dalších důvodů je v povaze rodiny přítomen konflikt (Straus a Hotling 1980) a některé z těchto konfliktů vedou k násilí mezi partnery. Tyto charakteristiky rodiny, které vytvářejí konflikty, jsou aktivovány rozdíly mezi muži a ženami.

2.2.1. Genderová nerovnost

Nerovnost partnerů je spojována se zvýšeným rizikem násilí mezi partnery (Straus 1994, 1976; Straus, Gelles a Steimetz 1980, tabulka 23; Tang 1999), protože dominance jednoho partnera musí být potlačena silou (Goode 1974; Straus 1976). I když se partneři shodnou na tom, že muž bude mít rozhodující slovo, je násilí mezi partnery pravděpodobnější u párů, kde dominuje muž (Coleman a Straus 1990). Když sociální normy nepodporují rovnost mezi manželem a manželkou, a když ekonomický systém neposkytuje podporu ženám, nemohou udělat mnoho pro to, aby mohly odporovat násilnému vztahu nebo jej opustit. Tabulka 5 ilustruje, že čím větší rovnost je ve vztahu muže a ženy v USA, tím nižší je míra útoků mužů na své partnerky (Straus 1994).
Je pravděpodobné, že jeden z nejpodstatnějších kroků primární prevence násilí mezi partnery bylo zmenšení mužské dominance v rodině. Toto probíhalo na celém světě (Rozvojový fond OSN 2000), i když jsou výjimky a v některých případech byla tato dominance posílena. Pokrok, který ženy udělaly směrem k rovnoprávnosti, může být považován za snížení jednoho hlavního rizikového faktoru násilí mezi partnery.

2.2.2. Rodinné poradenství, terapie, mediace

I když bude dosaženo úplné rovnosti mezi muži a ženami, rodina zůstane skupinou charakterizovanou vysokou mírou konfliktů (Straus a Hotaling 1980). Proto je velmi důležitým aspektem primární prevence nakládat s těmito konflikty nenásilnými metodami. Jeden z přístupů je výcvik ve zvládání hněvu a řešení konfliktů (diskutováno výše). Další možný přístup je rodinné poradenství, terapie a mediace. Tyto služby se ohromným způsobem rozrostly a jsou pravděpodobně nejrychleji se rozvíjející službou od doby, kdy v polovině 70. let násilí mezi partnery vešlo v povědomí veřejnosti. Během tohoto období se počet členů v Americké asociaci pro rodinné a manželské terapeuty zvýšil z 3000 na 20000 a členů pravděpodobně stále přibývá. Zvýšené využívání rodinného poradenství a mediace zabránilo mnoha vysoce konfliktním rodinám, aby se z nich staly násilné rodiny.

2.2.3. Fyzické týrání dětí

Celonárodní úsilí zastavit týrání dětí, které se přehnalo přes všechny státy USA, začalo v 60. letech a nastartovalo hlavní sociální změnu. Dnes existují tisíce „pracovníků na ochranu dětí“, tyto funkce v 60. letech neexistovaly. Během dvaceti let od 1965 do 1995 byl v USA zaznamenán vysoký roční nárůst týrání dětí (Ministerstvo zdraví a lidských služeb 1997, USA), podobná situace se týkala Irska (Ferguson 2001, tabulka 5.1.). Toto představuje růst v počtu intervencí, to znamená kroků k zastavení týrání, nikoli růst počtu incidentů týrání dětí. Oproti názoru veřejnosti, fyzické zneužívání dětí v tomto období zásadním způsobem pokleslo (Straus a Gelles 1986; Straus a Kaufman Kantor 1986). Pokles vděčí mnoha změnám v americké společnosti, jednou z nich byl ohromný nárůst služeb na ochranu dětí společně se vzdělávacími programy zaměřenými na zastavení násilí na dětech. Skutečnost, že fyzické zneužívání dětí je rizikovým faktorem pro pozdější násilí mezi partnery (Widom a Maxfield 2001) potvrzuje, že hlavní úsilí vynaložené na snížení týrání dětí v USA, přispělo k prevenci násilí mezi partnery.

2.2.4. Tělesné tresty

Fyzické útoky na děti trestající špatné chování jsou zákonné a ve většině společností na světě přijímané. Existuje mnoho eufemismů (zdrobnělin) jako například „pohlavek“, aby se odvrátila pozornost od skutečnosti, že dítě je fyzicky napadnuto. Rodiče nejsou stíháni, pokud dítě uhodí s úmyslem nápravy nebo kontroly. Sem spadá i právo uhodit dítě tradičními nástroji tělesných trestů jako pásek, kartáč na vlasy nebo pádlo, tyto případy byly zaznamenány u 28% rodičů 5-12 letých dětí v USA za rok 1995 (Straus a Stewart 1999).
Výchova dětí násilnou cestou tělesných trestů je rizikovým faktorem násilí mezi partnery. Čtyři studie včetně jedné longitudinální zjistily, že čím více tělesných trestů člověk zažije v dětství, tím pravděpodobněji bude v dospělosti bít svého partnera (Simons, Lin, Gordon 1998, Straus a Jodanis 1996). Je poněkud ironické, že zatímco rodiče užívají tělesných trestů k nápravě dětí, jsou tělesné tresty spojovány se zvýšenou pravděpodobností násilí mezi partnery. To proto, že ne pouze děti se chovají špatně. Dříve či později se všichni intimní partneři chovají špatně, alespoň jak to vidí jejich partner. Ve svém důsledku se děti naučí, že povolený způsob nápravy špatného chování jsou tělesné tresty, přičemž tento rodičovský vzorec využívá ve vztahu k špatně se chovajícímu partnerovi. Celosvětově došlo ke snížení tělesných trestů (Straus 2001; Straus in Press 2004). V malém ale stále rostoucím počtu zemí, jsou tělesné tresty nelegální (Straus 2001). Snížení tělesných trestů by mohlo přispět ke snížení násilí mezi partnery, jak lze vidět v tabulkách 1-4.

2.2.5. Prevence zaměřená na jednotlivce

Prevence zaměřená na jednotlivce se soustředí na případy, kdy násilí mezi partnery tkví v povahových vlastnostech agresora. S násilím mezi partnery je spojováno mnoho psychologických problémů. Škála problémů je ilustrována proměnnými měřenými v Osobnostním a vztahovém profilu (Straus, Hamby, Boney-McCoy, Sugarman 1999; Straus a Mourdian 1999). Tento nástroj měří faktor rizikovosti násilí mezi partnery. Osobnostní a vztahový profil měří 22 proměnných: asociální osobnost, hraniční osobnost, depresivní symptomy, genderová nesnášenlivost vůči mužům, genderová nesnášenlivost vůči ženám, užívání návykových látek, zvládání stresu, komunikační problémy, žárlivost, negativní vlastnosti. Ukázalo se, že všechny výše vyjmenované vlastnosti mají spojitost s násilím mezi partnery (Schumacher, Feldbau-Kohn, Slep Smith a Heyman 2001).
Mnohé z těchto rizikových faktorů jsou obsaženy v léčebných programech. Ukázalo se, že například léčba hněvu a jeho zvládání (Novaco 1975) a kognitivní restrukturalizace působí na změnu přesvědčení agresora, že oběť je příčinou násilí (Shileds, McCall a Hanneke 1983; Sonkin, Martin a Walker 1985). Léčebné programy, kde se agresoři učí řešit konflikty, snižovat napětí, pochopit role mužů a role žen (Ganley 1981), vést si diář výbuchů hněvu (Sonkin, Martin a Walker 1985), jsou motivováni ke změně (Prochaska, DiClemente a Norcross 1992) a učí se rozšířit škálu sociálně přijatelných výrazů emocí, umět se vžít do pocitů obětí (Edelson a Tolman 1992), se ukázaly jako velmi slibné pro léčbu příčin násilí mezi partnery na úrovni jednotlivce. Přestože se jedná o léčebné programy, nepřímo se dotýkají primární prevence, protože léčené problémy mohou být hlavním ohniskem primární prevence.

Přínosem pro primární prevenci násilí mezi partnery jsou také programy rozvoje malých dětí jako např. Head Start v USA. Program Early Head Start má šance být ještě větším přínosem pokud bude celoplošně implementován. Z hodnocení tohoto programu po sedmi letech jeho existence se zjistilo, že tříleté děti, které tímto programem prošly, byly lépe jazykově vybaveni, měly lepší kognitivní dovednosti než kontrolní skupina, ale měly také lepší vztahy se svými rodiči, méně problémů v chování a byly méně agresivní (Administration for Children and families, Administration on Children Youth and Families; Head Start Bureau 2002). Všechny tyto charakteristiky snižují pravděpodobnost delikventní mládeže a násilí mezi partnery.

Výzkumy primární prevence kriminality stále přibývají (viz např. kap.1 a Bell 2001). Vznikající oblast vývojové kriminologie (Moffitt a Caspi 1999; Tonry a Farrington 1991) je považována za základní krok, který by měl položit vědecký základ primární prevenci kriminality. Primární prevenci je věnována stále větší pozornost i na poli duševního zdraví a sociálního fungování (Godenzi 2001). Do té míry, do které jsou tyto programy úspěšné v prevenci mentálních problémů, jsou zásadním přínosem prevenci násilí mezi partnery, protože s násilím mezi partnery je spojováno mnoho duševních problémů, stejně tak jako s kriminálním chováním vně rodiny (Moffitt, Krueger, Caspi a Fagan 2000; Straus a Ramirez in Press).

2.2.6. Limity efektivnosti prevence vycházející z genderové orientace
Omezení dopadů primární prevence, která je explicitně mířena na násilí mezi partnery, spočívá v tom, že je založena na předpokladech, že násilí mezi partnery je pácháno převážně muži. Tento předpoklad vychází ze skutečnosti, že programy na zastavení násilí mezi partnery jsou hlavní iniciativou ženských hnutí. Předpoklad, že většinovými agresory ve vztahu jsou muži, dále vychází ze skutečnosti, že oběťmi násilí mezi partnery jsou převážně ženy ,protože ženy jsou náchylnější k fyzickým, psychickým i ekonomickým zraněním (Stets a Straus 1990). Studie útoků a vražd, které se dějí mimo rodinu ukázaly, že muži jsou pachateli v 90% případů a lze proto předpokládat, že toto platí i v případech násilí mezi partnery. Avšak výsledky více než 100 studií Velké Británie, Kanady a USA ukazují, že počet násilných útoků páchaných muži na ženách je stejný jako počet útoků páchaných ženami na mužích. Ženy vyvolávají fyzické útoky stejně často jako muži (Archer 2000; Straus 1999).
Neúspěch prevence násilí mezi partnery páchané ženami může být vysvětlena tím, že nebyl zaznamenán pokles procenta veřejnosti, která si myslí, že existují okolnosti, ve kterých je přijatelné, aby žena zbila svého partnera. Neklesl ani počet skutečných napadení mužů ženami. Trendy ve vraždách partnerů jsou však odlišné. Vraždy partnerů spáchané ženami poklesly více než vraždy žen spáchané muži. Snad je to proto, že vraždy partnerů spáchané ženami jsou často prostředkem úniku ze zotročených manželství (Browne 1987). Větší možnosti ekonomických zdrojů zvláště pak díky zaměstnání na plný úvazek a platům, které jsou svou výší blízko platům mužů, změněné postoje a legislativa týkající se rozvodů, mohou znamenat, že méně žen se uchyluje k vraždě jako východisku z násilného manželství (Browne a Williams 1993).
Primární prevence násilí mezi partnery má za úkol vynaložit velké úsilí, aby zastavila násilí páchané ženami, nechce jej ignorovat. Podstatným důvodem je vnitřní morální křivda útoků na ženy, vyjádřená ve skutečnosti, že se jedná o trestný čin, i když třeba nedošlo ke zranění. Druhým důvodem je nezamýšlený souhlas s určitou mírou násilí na manželkách, což se týká žen pocházejících z tradičních kulturních prostředí. Třetím důvodem je nebezpečí eskalace v případech, kdy se ženy zamotají do menších násilných konfliktů. Feld a Straus (1989) zjistili, že pokud by byli oba partneři násilničtí, pravděpodobnost, že násilí bude pokračovat nebo eskalovat a nabírat na intenzitě, je větší, zatímco pokud by fyzicky útočil pouze jeden partner, pravděpodobnost následujícího násilí bude nižší. Pokud žena napadá partnera, vytváří tím model násilnického chování pro své děti a tím přispívá k násilí mezi partnery v další generaci. Efekt vytváření vzorců chování platí samozřejmě jak pro muže, tak pro ženy (Jaffe, Wolfe a Wilson 1990; Straus 1983; Straus, Gelles a Steinmetz 1980; Straus a Yodanis 1996).
Pro primární prevenci násilí mezi partnery je zásadní, aby byla zaměřena na násilí páchané jak muži, tak ženami. Potřebná změna musí být učiněna s opatrností a to z mnoha důvodů. Za prvé je třeba, aby byl vyvrácen názor, že násilí páchané ženami ospravedlňuje nebo omlouvá násilí páchané jejich partnery. Za druhé, přestože ženy páchají násilí na svých partnerech stejně často jako muži, útoky mužů v sobě nesou větší fyzické, emoční a finanční ztráty. To znamená, že násilí páchané muži na ženách je závažnější trestný čin. „Hlavní soustředěnost na násilí páchané ženami“ neznamená, že mu bude věnována stejná péče. Ženy v mnoha společnostech stále nemají plná ekonomická, sociální, poltická a lidská práva. Je nezbytné, aby primární prevence v těchto zemích byla zaměřena na zrovnoprávnění žen. Soustředění pozornosti na násilí mezi partnery páchané ženami, může dále zhoršit útlak žen.

2.2.7. Efektivita ještě nebyla vyhodnocena
Tato pasáž demonstruje, že bylo realizováno mnoho preventivních kroků. Avšak, jak bylo již uvedeno výše, přestože je prokázáno, že počet případů násilí mezi partnery poklesl, neexistují přímé důkazy o tom, že bychom za tento pokles vděčili primární prevenci. Existují studie, které zjistily, že programy prevence násilí na středních a vysokých školách mají za následek změnu postojů k fyzickému napadání partnera a rozptýlení mýtů o znásilnění (Chalk a King 1998), ale tyto studie nezkoumaly, zda se změnilo i chování. Víme pouze o jedné studii, která metodou náhodné kontrolní skupiny hodnotila vliv programů primární prevence násilí mezi partnery na počet skutečných případů. Bohužel ve vztahu k programům nebyl zjištěn žádný rozdíl v četnosti nebo intenzitě násilí mezi partnery (Davis a Taylor 1997).

3. Preventivní programy navrhované kriminologickými teoriemi
Přestože se násilí mezi partnery stalo zodpovědností systému trestní justice, dosud bylo provedeno málo výzkumů založených na kriminologických teoriích. Kriminologickými teoriemi myslíme ty teorie, které byly vyvinuty, aby vysvětlily trestný čin sám o sobě, patří sem Akersova teorie (2000) nebo teorie Williamse a McShane (1994). Dřívější přístup k násilí mezi partnery byl založen na feministických teoriích a na tom, čemu se říká perspektiva rodinného násilí (Straus 1992). V posledních letech se hlavní disciplinou odborníků zabývajících se násilím mezi partnery stala psychologie. Tyto tři přístupy jsou velkou bankou empirických dat, na kterých je možné založit programy primární prevence. Avšak těch několik málo studií založených na kriminologických teoriích, jako je Williamsova teorie odstrašení, je důkazem toho, že programy odvozené z kriminologické teorie mohou být velkým přínosem (Carmody a Williams 1987; Lackey a Williams 1995; Williams a Hawkins 1989a; Williams a Hawkins 1989b). Následující kapitoly identifikují aspekty kriminologických teorií, ze kterých vycházejí některé kroky primární prevence.

3.1.1. Teorie odstrašení
Teorie odstrašení identifikuje dva procesy snížení kriminality: obecné odstrašení a specifické odstrašení. Princip specifického odstrašení je založen na zkušenosti pachatele, který byl potrestán; ze strachu, kterým prošel, se poučí a nerecidivuje, aby tím vším nemusel procházet znovu. Specifické odstrašení je forma sekundární prevence. Princip obecného odstrašení je založen na povědomí potencionálních pachatelů o následcích kriminálního chování, ti se tomuto chování pak raději vyhnou, aby nebyli potrestáni. Obecné odstrašení je primární prevence.
Odstrašení funguje pouze v případě, že potencionální pachatel ví o případných sankcích, zhodnotí situaci tak, že by potrestán byl, a sankce mu připadají vysoké. Výzkumy Gobbse (1975) a Zimringa a Hawkinse (1968) rozšířily sankce stanovené trestní justicí o neformální sociální sankce, jako je ztráta respektu, a psychologické sankce, jako ztráta sebevědomí. Výzkumy Akerse a kol. (1979); Grasmicka a Greena (1980); Gramsicka a Bursika (1990) došly k závěru, že neformální sankce, jako nesouhlas rodiny a přátel, „černé svědomí“ a morální závazky mají větší odstrašující efekt než zákonné sankce.
Williams a Hawkins (1989a; 1992) porovnali neformální sociální následky násilí mezi partnery se zákonnými sankcemi násilí mezi partnery. Zjistili, že potencionální ztráta přátel a náklonnosti rodiny jsou vnímány jako „dražší“ než zatčení nebo uvěznění. Nejsilnější odstrašující efekt pocházel ze „sebestigmatizování“ a osobního ponížení. Williams a Hawkins ve svém vzorku analyzovali pouze údaje o mužích. Jelikož ženy mají poloviční podíl na celkové výši násilí mezi partnery (Straus 1997; Straus 1999), je třeba zjistit, zda totéž platí pro ně. Tyto odstrašující efekty mohou mít ještě silnější vliv na ženy, protože ženy mají pevnější pouta k přátelům a rodině. Pokud ovšem bude přijatelné, aby ženy bily muže, odstrašující efekt neformálních sankcí bude menší.
Výzkum odstrašující teorie navrhuje, že primární prevence by měla být zaměřená na neformální sankce, tzn. posílení postoje odsuzování a nesouhlasu s násilím mezi partnery ze strany kamarádů, což může být efektivnější než současný postup zvyšování povědomí o zákonných sankcích. Avšak nadále je třeba zatýkat a trestně stíhat pachatele násilí mezi partnery. Za prvé, srovnávající výzkum zákonných a neformálních sankcí není definitivní, protože vycházel z hypotetických vlivů sankcí. Za druhé, stigma spojené s formálními a neformálními sankcemi je ve vnímání veřejnosti propletené. Zásah trestního práva je prostředek k vyjádření kolektivního odsouzení a nesouhlasu. Za třetí, specifické odstrašení jako prostředek sekundární prevence se ukázal jako velmi efektivní, alespoň v případech některých typů pachatelů násilí mezi partnery. Ačkoli prvotní výsledky experimentů, které testovaly efektivitu zatčení pachatelů násilí mezi partnery v Minneapolis a pěti dalších městech v USA, vrhly pochyby na to, zda zatčení pachatele násilí mezi partnery budou méně recidivovat, sofistikovaná reanalýza údajů z těchto experimentů ukazuje, že ve srovnání s kontrolní skupinou pachatelé, kteří byli zatčeni, méně recidivují (Maxwell, Garner a Fagan 2001).

3.1.2. Teorie napětí
Teorie napětí (Merton 1957) se soustřeďuje na tlak, který společnost vyvíjí na jednotlivce tím, že vytváří obraz o správnosti aspirace na dosažení kulturních hodnot, avšak neposkytuje prostředky k dosažení, jako vysoké platy a stálý příjem. Na toto rostoucí napětí jsou v podstatě dvě možné reakce, použití kriminálních prostředků, které povedou k získání kulturně „povinných“ cílů a hodnot a zvnitřnění nových cílů a hodnot. Agnew rozšířil Mertonův koncept o nedosažitelné cíle, zahrnul do nich i Durkheimův koncept nenasytnosti (Durkheim 1951). Nenasytné touhy vedou k nedosažitelným cílům a k vyčerpání zdrojů, což dále vede k frustraci a ústí v násilí.
Hlavním zdrojem napětí jsou neadekvátní ekonomické zdroje k dosažení kulturně uznávaných hodnot nebo dokonce k zabezpečení rodiny na kulturně uznávané životní úrovni. Další napětí pramení ze starých kulturních ideálů, kdy muž jako „hlava rodiny“ má ve finančních otázkách poslední slovo. Pokud společnost mužům nezajistí takové ekonomické a symbolické prostředky, které povedou k dosažení těchto ideálů, a zároveň partnerky, které také ctí tuto strukturu rodiny, může být k dosažení dominance použito násilí. Tyto aspekty teorie napětí vysvětlují vysoký výskyt násilí mezi partnery v nejnižších příjmových a vzdělanostních skupinách lidí. Muži s nízkým postavením mají tendenci urputněji trvat na své dominanci v rodině než muži s vysokým postavením, ale životní okolnosti jim zdroje k dosažení tohoto cíle neposkytují. Pracují za nízké mzdy v zaměstnáních nízké prestiže, často jsou nezaměstnaní, a proto jim chybí ekonomické zdroje potřebné k uplatnění moci.
Napětí se vyskytuje i v situacích, kdy jeden či oba partneři zjistí, že nejsou schopni dostát nějakým sociálním normám manželství, být milující, věrnou a podporující manželkou a stále milujícím a trpělivým rodičem. Toto mohou být doslova řečeno nenaplněná očekávání společnosti. Neschopnost adekvátně naplnit tato očekávání vytváří sociálně konstruované napětí, které je doprovázeno intimní vazbou. Partneři v manželství mají za cíl vytrvat a uspět. Zvláště ženy mají méně možností úniku před stresem. Tento sociálně vykonstruovaný stres je ztížen kulturními překážkami, které musí být překonány při ukončení vztahu.
Neschopnost utišit partnera, který je ve vztahu nešťastný, je dalším zdrojem napětí, které může vést k násilí mezi partnery. Toto napětí se vztahuje jak na muže, tak i na ženy, snad trochu více na ženy, což může vysvětlovat stejnou či mírně vyšší míru násilí mezi partnery páchaného ženami. Pro primární prevenci z toho vyplývá, že je potřeba realističtějších sociálních norem v manželství a dostupnějších služeb manželského a rodinného poradenství. Toto může pomoci většímu počtu manželů a manželek přijmout realistické cíle manželství a sblížit se v jejich naplňování.

3.1.3. Teorie sociálního učení
Teorie sociálního učení byla představena Bandurou a vycházela z výsledků výzkumu psychologie agresivity (Bandura 1971; Bandura a Walters 1959). Hlubší kořeny má v kriminologii, konkrétně v pracích Sutherlanda (1939; 1947). Sutherland vytvořil koncept „diferenční asociace“, s jehož pomocí vysvětlil, kdo vykazuje známky kriminálního chování. Ukázal, že jednotlivci se učí definice, techniky, motivy, ospravedlnění a racionalizace trestného činu od lidí zapojených v trestné činnosti. Akers (2000; Akers a kol. 1979) přepracoval koncept diferenční asociace na teorii sociálního učení a doplnil jej o diferenční posilu a nápodobu, aby dále vysvětlil, co vede ke kriminálnímu chování.
Aspekt násilí mezi partnery, který je nejčastěji přičítán procesům sociálního učení, je mezigenerační „kruh násilí“. Existuje mnoho důkazů o tom, že lidé, kteří vyrůstali v násilných rodinách, mají tendence tento vzorec chování aplikovat ve svých vlastních rodinách (Straus, Gelles a Steinmetz 1980; Widom 1989). Tyto výsledky byly většinou přičítány tomu, že člověk se učí násilnému chování tím, že je sám svědkem či obětí násilí.
Sociální učení se v ještě větší míře vztahuje na legálně a sociálně schválené formy násilí v rodině známé jako tělesné tresty, pohlavky či facky. Na rozdíl od fyzického týrání, je toto násilí zakoušeno téměř všemi dětmi na celém světě. Legitimita této formy násilí učí, že udeřením člena rodiny, který se nechová správně, můžeme dosáhnout nápravy jeho chování. Výzkumy potvrzují, že čím více tělesných trestů rodiče používají, tím je větší pravděpodobnost, že se dítě bude chovat násilnicky a antisociálně, bude delikventní jako dítě a násilné ve vztahu jako dospělý (Simons, Lin a Gordon 1998; Straus 2001; Strauss in Press 2004; Straus a Yodanis 1966). Jak bylo již uvedeno výše, v mnoha zemích se od tělesných trestů upouští. Švédsko odebralo rodičům právo na tělesné tresty již v 1979 (Durrant 2000). Od té doby přijalo již devět zemí nějakou zákonnou normu zakazující tělesné tresty . Avšak stále je mnoho zemí (včetně USA a Velké Británie), které takovýto zásah považují za násilné vniknutí do rodiny a její ohrožení. Vymýcení tělesných trestů ve většině zemích bude muset být učiněno osvětou nestátních organizací a profesionálů, kteří poskytují rodinám poradenství. Rodiče mohou být informováni o škodlivých vedlejších efektech tělesných trestů a o výsledcích výzkumů, které potvrzují, že tělesné tresty nejsou o nic účinnější než nenásilné metody výchovy dítěte. Omezení užívání této výchovné metody by mělo dopad nejen na násilí v partnerských vztazích, ale i na ostatní formy násilí a tato generace dětí by se zároveň lépe chovala doma, byla by méně delikventní a měla by méně mentálních problémů (Straus 2011; Straus in Press 2004).
Dalším kanálem sociálního učení je mediální obraz rodiny. Jak bylo uvedeno v kapitole Technologie a masová média, násilí mezi partnery páchané muži je téměř vždy prezentováno jako kriminální a zasluhující pokárání. Toto však neplatí v případech, kdy média popisují násilí mezi partnery páchané ženami. Televizní programy, ve kterých byste neviděli rozhorlenou ženu, která bije, kope nebo štípe partnera, protože byl nevěrný nebo ji urazil, téměř nejsou k vidění. Glorifikace násilí páchaného ženami na partnerech je jedním z důvodů, proč se míra souhlasu veřejnosti s bitím partnera nezměnila, zatímco míra souhlasu s násilím páchaným na
partnerkách výrazně klesla (Straus 1995; Straus, Kaufman Kantor a Moore 1997). Zřetelnou prioritou primární prevence násilí mezi partnery je dosáhnout takového odsouzení násilí páchaného ženami, jako je to v případě opačném.

3.1.4. Teorie kontroly trestné činnosti
Teorie kontroly trestné činnosti vycházejí z předpokladu, že páchat trestné činy je přirozeností každého jedince. Proto je pravděpodobné, že trestný čin bude spáchán, pokud tomu nebude nějak zabráněno. Tyto teorie mají v historii kriminologie dlouhou tradici. Současnou verzí této teorie je teorie sociální vazby (Hirschi 1969) a teorie sebeovládání (Gottfredson a Hirschi 1990).

3.1.5. Sociální vazba
Teorie sociální vazby vychází z teorie kontroly a tvrdí, že primárním nátlakem, který jedince nutí, aby se podřídil sociálním normám, je vazba na konvenční společnost. Pokud je tato vazba slabá nebo neexistuje, vyústí v kriminální chování. Studie Avakame, Fife a McCoy (1999), Lackey a Williams (1995) a Ramirez zjistily, že čím silnější je sociální vazba, tím je nižší pravděpodobnost násilí v intimním vztahu. Aplikace aspektu sociální vazby na vysvětlení násilí v intimním vztahu má silnou empirickou podporu. Williams a Hawkins (1989a) zjistili, že ze všech aspektů sociální vazby má nejvíc odstrašující efekt vazba k druhým lidem obecně, a toto platí obzvláště v případech násilí na manželkách, protože to je žádoucím druhem neformální sociální kontroly.

3.1.6. Sebeovládání
Sebeovládání jako součást teorie kontroly je postaveno na přesvědčení, že k tomu, aby se člověk vyhnul trestné činnosti, je zapotřebí umět se ovládat. Základní příčina malé schopnosti sebeovládání je přičítána chybě ve výchově. Vztah mezi špatnou výchovou a malou schopností sebeovládání potvrdila studie Awakama (1998a, 1998b). Studie také zjistila, že ze sebeovládání se dá usoudit na vztahy mezi násilím mezi partnery v rodině původní a v rodině vlastní.
Obě verze teorie kontroly přičítají slabé vazby špatné výchově. Verze sebekontroly ještě o něco více zdůrazňuje, že nízká schopnost sebeovládání je zapříčiněna špatnou výchovou. Primární prevence vycházející z teorie kontroly by se měla zaměřit na osobní a ekonomickou podporu rodičů s cílem zvýšení efektivity výchovy.

 
3.1.7. Teorie morálního ospravedlnění
Agresoři páchají násilí většinou tam, kde se domnívají, že chování oběti je mimo morálně přijatelné meze (Katz 1988; Luckenbill 1977). Pachatel věří, že chování oběti je třeba napravit. Vnější pozorovatelé to vnímají jako surový nátlak, ale pachatelé vidí sami sebe jako obránce dobra. Agresoři mají tendence vnímat sebe jako ty, kdo napravují morálně pokřivené jednání, což je zároveň cílem jejich útoku. Jeden z mužů, se kterými jsme měli rozhovor, toto pojetí ztělesnil, když řekl: „Co byste dělal vy, kdybyste měl za ženu takovou mrchu?"
V případech násilí mezi partnery je jak pro oběť, tak pro pachatele těžší z eskalujícího konfliktu „uniknout" než v případech násilí mezi cizími osobami nebo známými (Straus a Hotaling 1980). Tlak na únik ze situace je ekonomický, fyzický a morální. Pachatel musí obhájit morální standardy, ve které věří, jako například, že „hlavou rodiny" je muž. Extrémní scénář násilí páchaného mezi partnery inspirovaného „spravedlností" je „honor killing", tzn. povinnost muže zabít manželku za nevěru. Toto je morální povinnost, která pokud není splněna, vede k ostrakismu (Jehl 1999; Fond rozvoje OSN 2000).
Prevence násilí mezi partnery chápaná v tomto přístupu vyžaduje identifikovat zdroje přesvědčení, že použití násilí k nápravě nesprávného chování je morální. Podle nás je nejzákladnějším původem tohoto principu, který je v mnoha kulturách hluboko zakořeněn, téměř univerzální zkušenost, kdy děti byly bity rodiči „pro své dobro". Třetina rodičů malých dětí v USA své děti pohlavkuje a fackuje. Téměř 100% dětí bylo ve věku pěti let svými rodiči již alespoň jednou fyzicky potrestáno, většina to však zažívá dvakrát až třikrát týdně (Gilda-Sims, Straus a Superman 1995; Straus a Stewart 1999). Je poněkud ironické, že rodiče potrestají dítě pohlavkem spíš za to, že uhodí jiné dítě nebo rodiče samotného, než za jiné projevy špatného chování. Takže děti se naučí, že bití je vážný přestupek. Ale zároveň se z rodičovského přístupu naučí, že při setkání s vážným porušením pravidel, je násilí morálně správným způsobem řešení. Studie velkého a národně reprezentativního vzorku amerických párů zjistila, že čím více tělesných trestů člověk v dětství zažije, tím oprávněnější se v dospělosti cítí k fyzickému napadení partnera, který se nechová správně, a tím pravděpodobněji se toho v posledních 12 měsících dopustil (Straus a Yodanis 1996). Primární prevence všech druhů násilí a násilí mezi partnery obzvláště, by se měla zaměřit na omezení tělesných trestů, protože vytvářejí vzorec násilné socializace, která násilí obdařuje morální ctností.

3.1.8. Kontrolně-balanční teorie
Kontrolně-balanční teorie (Titule 1994) zdůrazňuje kriminogenní vliv touhy jednotlivce po autonomii, kontrole a svobodě na nátlak. V intimních vztazích jsou partneři často považováni za ty, kdo druhého ovládají a vnucují mu svou vůli. Koordinace aktivit partnerů vyžaduje určitý díl respektu tohoto druhého a tudíž i omezení svobody a nárůst pocitu kontroly. Domácnost a ekonomická zodpovědnost jsou dalšími faktory, které zvyšují pocit ztráty svobody. Tyto odpovědnosti nejsou však rovnoměrně rozděleny a s nimi ani stupeň kontroly, který může jeden partner vůči tomu druhému uplatnit. Násilí může být použito k vybalancování mezi kontrolou a činností. Může k tomu dojít i v jiných sociálních skupinách, ale tam je vždy udržena v mezích přítomností formální a neformální sociální kontroly, která stigmatizuje násilí a trestá ho. Pravděpodobnost, že násilí skryté v soukromí domácnosti bude objeveno, je malá. A pokud vyjde najevo, důsledky byly v minulosti minimální. Prevence v tomto pojetí by se měla zaměřit na rovnocennost vztahu, která by snížila nerovnost kontroly. Dalším cílem by mělo být snížení sociální izolace, které zvýší neformální sociální kontrolu a zavrhne násilný způsob získávání kontroly.

3.1.9. Teorie konfliktu
Teorie konfliktu popisuje vliv kulturního a skupinového konfliktu, jako je například rasový konflikt, genderový konflikt nebo konflikt sociálních vrstev. Teorie konfliktu existuje v několika verzích. Marxistická verze a radikální kriminologie obecně vycházejí z využití zákona a systému trestní justice k udržení pozice dominantních vrstev (Quinney 1970; Turk 1977) a k udržení rodiny jako instituce, která podporuje zájmy dominantní vrstvy. Jak na úrovni rodiny, tak i společnosti je podporována dominance muže, protože důraz je kladen na vlastnické právo a peníze, což je symbolem mužství. Přijetí dominantní pozice mužů v rodině je dále podpořeno důrazem na ochranu a emoční podporu, kterou ženám rodina poskytuje a tím jim brání vnímat útlak. Přestože Marxovo a Engelsovo pojetí trestného činu vychází z přesvědčení, že motivem jsou ekonomické důvody, popisují trestný čin také jako výraz nepřátelství a politické vzpoury proletariátu (Engels 1993). Aspekt politické vzpoury může pomoci vysvětlit vysoké procento žen páchajících násilí na partnerech. Studie, které potvrzují, že rodiny, ve kterých je rovnocenné postavení mužů a žen, vykazují menší procento násilí páchaného ženami na mužích, jsou s touto teorií v souladu (Goode 1974; Straus 1976; Straus, Gelles a Steinmetz 1980). Významný pokles vražd mužů páchaných partnerkami v období, kdy ženy dosáhly rovnoprávného ekonomického postavení, také potvrzuje tuto verzi teorie konfliktu (Browne a Williams 1993). Primární prevence násilí mezi partnery v pojetí teorie konfliktu je stejná jako v pojetí teorie napětí, kontrolně-balanční teorie a feministické teorie; prevence násilí mezi partnery se musí zaměřit na rovnoprávnost mužů a žen.
Funkcionalistická verze teorie konfliktu předpokládá, že konflikt je žádoucí, nezbytný a pozitivní charakteristikou společnosti. Je nazírán jako sociální proces, který přispívá k vyhnutí se sociální stagnaci, protože přináší potřebnou sociální změnu (Coser 1967; Dahrendorf 1958). Dahrendorf zastával názor, že podstata konfliktu není ekonomická, ale týká se jakéhokoli lidského zájmu. Vymýcením všech dimenzí nerovnoprávnosti nebudou vymýceny nové konflikty, ty budou nadále vznikat v důsledku různosti lidských zájmů. Přestože Dahrendorf nehovořil výslovně o kriminálním chování, předpokládal, že dominantní jedinci a skupiny budou své definice a rozhodnutí vnucovat ostatním a může se stát, že k tomu použijí násilí. Podřízení jedinci a skupiny mohou použít násilí k překonání institucionalizované moci dominantní skupiny a mohou konflikt vyřešit ve svůj prospěch.
Pokud má konflikt přispět k fungování společnosti, musí existovat institucionalizovaný a spravedlivý proces řešení konfliktu jako například kolektivní vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Cílem primární prevence násilí mezi partnery je odebrat důraz z kulturních norem a hodnot, které prezentují ideální rodinu jako skupinu bez konfliktů, a představit normy a hodnoty, které uznávají, že konflikt je nevyhnutelnou a žádoucí součástí rodiny (Straus a Hotaling 1980). Dále by se v rámci prevence měla zlepšit dostupnost rodinného poradenství a mediační služby a využívání služeb pomáhajících řešit konflikty v rodině by mělo být odstigmatizováno. Neautoritářská a nenásilná výchova dětí (tzn. bez tělesných trestů) může vytvořit modely, ze kterých se děti naučí řešit konflikty rozumným vyjednáváním a osvojí si potřebné dovednosti.

3.2. Feministické teorie trestní justice a trestného činu
Feministické teorie trestní justice a trestného činu jsou úzce spojeny s teorií konfliktu v tom smyslu, že systém trestního práva a příčiny trestného činu vnímají jako odraz sociálního systému, ve kterém mají moc muži. Sociální instituce jsou zřizovány, aby podporovaly moc a privilegia dominantního pohlaví.

3.2.1. Feministické teorie trestní justice
Feminističtí učenci, kteří se zabývají násilím mezi partnery, se soustředili na selhání systému trestní justice, která má chránit ženy před násilím, které na nich páchají jejich partneři. Historický vzorec vypadal v mnoha zemích tak, že ženy jako oběti byly ignorovány a muži jako pachatelé omlouváni kromě těch nejextrémnějších případů. Ženská hnutí v USA a v mnoha dalších státech přinesla obrovskou změnu do způsobu, jakým trestní justice přistupuje k násilí mezi partnery. Jak bylo již naznačeno v kapitole Primární prevence zaměřená na společnost, feministky se v některých zemích zasadily o zásadní změnu v systému trestní justice. Většina jurisdikcí v USA má vypracovanou strategii zatčení a stíhání, která je preferována a doporučena, v některých případech povinná (Buzawa 1996; Sherman, Schmidt a Rogan 1992).
Přestože došlo k těmto zásadním změnám, některé aspekty starého systému přežívají dál. Soudy jsou ve srovnání s policií pozadu v jednotném přístupu k pachatelům násilí na partnerech. Počet zatčených je vysoký, avšak počet odsouzených malý. Z údajů národního přehledu obětí jsme odhadli, že z více než jednoho miliónu oznámených případů násilí páchaného partnery bylo odsouzeno pouze 13 %. Strach ze zatčení a odsouzení má odstrašující účinek, a proto by měla primární prevence dále působit na uplatnění práva v praxi.

3.2.2. Feministické teorie trestného činu
Feministické teorie trestného činu hledají vysvětlení na otázku, proč ženy páchají trestné činy. Teorie mocenské kontroly (Hagan 1989) přičítá rozdíl mezi muži a ženami v páchání trestné činnosti rozdílu v uplatnění sociální kontroly, která je dána zaměstnáním. Teorie zastává názor, že v organizačních strukturách je dominantní postavení mužů, a toto se přenáší do rodinných struktur. Rozsah moci uplatňovaný v práci ovlivňuje rozsah kontroly a svobody, který partneři uplatňují doma. Deviantní chování chlapců je spíše přehlíženo a je jim obecně dána větší svoboda riskovat než dívkám. Dívky nemají takovou svobodu riskovat a jsou mnohem méně účastny na vážných formách delikvence. Toto je více vnímáno v patriarchálních rodinách, kde má muž rozhodující slovo jak v rodině, tak i v zaměstnání. Matka má doma pozici té „poslušné" a tuto pozici může mít i v zaměstnání. Tyto rozdílnosti v uplatnění moci jsou velmi jednoduše zneužitelné a to fyzicky, emočně, slovně a sexuálně.
Teorie strategie přežití (Chesney-Lind 1989; Chesney-Lind a Shelden 1992) přičítá ženskou kriminalitu důsledkům sexuálního a fyzického zneužívání ze strany mužů v rodině. Tyto procesy jsou podobné v případě zneužívaných chlapců, na rozdíl od viktimizace chlapců jsou však dívčí oběti a jejich reakce na viktimizaci specificky formovány jejich postavením v roli mladých žen, tzn. dívky a chlapci žijí ve velmi odlišných světech a s různými názory.
Konvergenční teorie (teorie sbíhavosti) (Adler 1975; Simon 1974) je založena na tvrzení, že s postupným získáváním rovnoprávnosti žen bude docházet k vyrovnání poměrů trestných činů páchaných muži a ženami. Zrovnoprávnění, ke kterému došlo v minulém století, může částečně posloužit jako vysvětlení téměř shodného počtu případů násilí mezi partnery spáchaných muži a ženami. Až z dob středověké Anglie existují důkazy o vysoké míře násilí mezi partnery páchaného ženami (George 1994), v rolích v rámci rodiny a v rolích mužů a žen je také mnoho aspektů, které vedou k vysokému procentu případů násilí, které páchají ženy (Straus 1999).
Zdánlivě existuje rozpor mezi přístupy primární prevence ve výše uvedených feministických teoriích. Jak teorie mocenské kontroly, tak i strategie přežití předpokládají, že rovností mužů a žen se předejde násilí mezi partnery. Ale podle konvergenční teorie povede zrovnopravňování žen k nárůstu trestné činnosti páchané ženami. Toto je však nepravděpodobné, protože v páchání násilí na partnerovi jsou si ženy a muži rovni. Skutečným cílem konvergenční teorie je změnit ty aspekty společnosti, které podněcují vznik trestné činnosti páchané jak muži, tak ženami, včetně stresu a soutěživosti v ekonomickém systému, ekonomické nerovnosti a kulturních norem, které akceptují agresivní chování a někdy jej i podporují.

4. Závěr
Přestože v podstatě existuje jen několik málo programů nebo aktivit, které jsou explicitně určeny pro primární prevenci násilí páchaného mezi partnery, existuje mnoho programů, které alespoň v principu přispívají ke změně povahy společnosti a životních okolností jednotlivců vedoucích k nižšímu výskytu násilí páchaného mezi partnery. Výše v tomto textu jsme prezentovali údaje, které dokazují, že případů násilí mezi partnery ubývá. Nejvýznamnější pokles byl zaznamenán v těch aspektech násilí, na které byla zaměřena primární prevence (Straus 1995; Straus a Gelles 1986; Straus, Kaufman Kantor a Moore 1997). Toto dokladuje, že preventivní programy jsou účinné.
Je zde však zapotřebí opatrnosti, protože jedním z trendů je získávání informací na základě samotných oznámení trestných činů. Osvětové preventivní programy možná vedly k větší neochotě respondentů informovat o případech násilí mezi partnery, než aby došlo ke skutečnému snížení počtu napadení. Avšak dva jiné významné zdroje trendových dat ukazují pokles. Co se ohlášení týče, i kdyby k poklesu došlo skutečně jen díky neochotě násilí oznámit, je to taky důležité zjištění. Dokladuje, že úsilí vynaložené na změnu postoje a standardů veřejnosti k otázce násilí v rodině dosáhlo určitého úspěchu. Změna postojů a kulturních norem je důležitá součást procesu, který vede ke změně chování. Jakmile bude toto dosaženo, bude třeba zavést nové standardy přijatelnosti násilí mezi partnery, což je klíčovým úkolem v procesu snížení případů skutečného násilí.
Největší opatrnost si zasluhuje nepřítomnost přímých důkazů dosvědčujících, že za pokles případů násilí mezi partnery od poloviny 70. let vděčíme preventivním programům popsaným výše. Násilí mezi partnery mohlo poklesnout díky změnám ve společnosti v období od 1975 do 2000, které jsou nezávislé na účelových sociálních změnách. Věk uzavírání sňatků v USA v období 1990 až 2000 stoupl o tři roky (u žen z 20 na 23 a u mužů z 24 na 27). Tento fakt by mohl ovlivnit případy násilí mezi partnery, protože National Crime Victimization Survey (Rennsion 2001) došel k závěru, že ve věkové skupině 25-35 let se násilí vyskytuje o 28 % méně než ve věkové skupině 20-24 let. Podobné výsledky vyplývají z neuveřejněných výzkumů National Family Violence Centre (Straus a Gelles 1990); ve věkové skupině 25-29 let se násilí mezi partnery objevuje o 30 % méně než ve věkové skupině 20-24 let. Je možné, avšak nepravděpodobné, že by menší počet sňatků uzavíraných v tomto rizikovém věku byl odpovědí na otázku celkového poklesu násilí páchaného mezi partnery.
Tyto spekulace zdůrazňují potřebu hodnotícího výzkumu, který by určil, zda daný program skutečně vedl ke snížení násilí mezi partnery. Dále je třeba provést výzkum, který bude empiricky testovat závěry vyvozené z kriminologických teorií, a také výzkum průběhu programů s cílem vyhodnotit nejlepší typ preventivních programů. Toto je agenda na několik let. Dalo by se namítnout, že preventivní programy by se měly realizovat až se potvrdí jejich smysluplnost výzkumem. My však doporučujeme, aby se z etických a čistě sociálních důvodů s prevencí pokračovalo, i když chybí nezvratný důkaz o tom, že vede ke snížení násilí mezi partnery, v případě že je možné shodnout se na tom, že alespoň pomáhají činit společnost humánnější. Například dosažení rovnosti mužů a žen v sobě skrývá důležité humanitní poselství, a to bez ohledu na jeho vztah k násilí mezi partnery. Skrytý princip tohoto přesvědčení je, že čím humanitnější bude společnost, tím lidštěji se k sobě budou partneři mít.

Zdroj: Zpravodaj Bílého kruhu bezpečí 3/2003 a 4/2003

Překlad z Crime Prevention New Approaches

Martha Smith, Murray A. Straus - Přeložila Mgr. Alice Marková

Původní znění vyšlo ve sborníku Crime Prevention New Approaches německého sdružení Weisser Ring, Mainz, 2003.